VII. a
Obecná východiska
45. Napadené ustanovení bylo i v souvislosti s § 28a zákona o půdě ústavněprávně vyloženo v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16. Smyslem nynějšího přezkumu napadeného ustanovení proto není opětovně vyložit napadené ustanovení, nýbrž posoudit, zda se jeho výklad již nenachází mimo ústavněprávní meze, tedy zda není potřeba se od něj odchýlit, příp. zda vůbec postačuje a není nutné jej pro neústavnost napadeného ustanovení vyloučit. Jinak řečeno, setrvává-li dříve učiněný výklad napadeného ustanovení v ústavních mezích a není-li jiných důvodů pro jeho změnu, tj. lze-li jej vzhledem ke všem okolnostem považovat za ústavně souladný, není ke zrušení napadeného ustanovení důvod. Dále je nutné vzít v potaz potenciální důsledky zrušení napadeného ustanovení, v případě jeho neústavnosti, pro současnou rozhodovací praxi, která napadené ustanovení vykládá a používá. Zejména příslušná judikatura vytvořila následováním výkladu napadeného ustanovení předpoklady jeho aplikace, tudíž založila i určitou míru očekávání způsobů jeho výkladu a použití.
46. V dalším přezkumu vychází Ústavní soud z již plausibilního názoru, že vyplácení finanční náhrady ve výši pouze podle vyhlášky, tedy podle doslovného výkladu napadeného ustanovení a § 28a zákona o půdě, je pouze základem pro výsledné určení výše náhrady. Zejména proto, že v současné době výše náhrady podle vyhlášky dosahuje zlomku současné hodnoty a má toliko symbolický význam. Ústavní soud proto dále nepočítá (v souladu s recentní judikaturou) s možností, že by mohl být upřednostněn doslovný výklad napadeného ustanovení, nýbrž posuzuje soulad dovozeného výkladu teleologického podle principu e ratione legis s ústavním pořádkem. A to především s ústavně zaručenými právy na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.