Stěžejní teze relevantní judikatury
47. V nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 dospěl Ústavní soud mimo jiné k závěru, že lpění na doslovném výkladu napadeného ustanovení je známkou přepjatého formalismu, který musí ustoupit smyslu a účelu finanční náhrady (viz bod 52 odůvodnění). V bodu 32 odůvodnění tohoto nálezu uvedl Ústavní soud s odkazem na nález ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 (N 219/51 SbNU 725), že "[...] legislativní 'nedůslednosti' různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících v podstatě za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku". Zásada výkladu práva vstřícně k oprávněným osobám má za následek v kontextu odůvodnění citovaného nálezu, že zvláštní - restituční - zákonodárství vyžaduje i s ohledem na měnící se vnější okolnosti citlivý a obezřetný přístup soudů též v otázkách určování výše finanční náhrady.
48. V bodu 46 odůvodnění citovaného nálezu bylo ke změně právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož by (tehdy nově) oprávněným osobám měly být vypláceny náhrady v analogické situaci nikoli striktně podle znění zákona o mimosoudních rehabilitacích, uvedeno, že "Ústavní soud považuje uvedený judikaturní odklon za ústavně konformní [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/10 (viz výše) nebo nález ze dne 29. května 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), bod 265]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 130/14 (viz výše) konstatoval, že předmětný výklad plně koresponduje se základními ústavněprávními východisky, jež se vztahují k výkladu a použití restitučních předpisů (bod 36 citovaného nálezu). Ústavní soud zde nemohl odhlédnout ani od důsledku, k němuž by - při změněných sociálních a ekonomických poměrech - mohlo vést setrvání obecných soudů na předchozím výkladu zákona. Tímto důsledkem by byla výrazná disproporce mezi oprávněnými osobami podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to těmi, jimž mohl být odňatý majetek vrácen, a těmi, jimž navrácen být nemohl, a kterým tak vzniklo právo na poskytnutí finanční náhrady".
49. Tenorem nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 je zejména bod 48 odůvodnění, v němž "Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy provedený výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě neobstojí, neboť zcela přehlíží účel a smysl jimi stanovené finanční náhrady. [...] Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. [...] Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena [...], aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná". Z citovaného jsou patrny jednak účel poskytování finanční náhrady, který odpovídá hlavnímu cíli restitučních zákonů (viz níže), jednak výše náhrady, která v obecné rovině nemusí dosahovat tržní ceny, nicméně je žádoucí, aby symbolická výše náhrady podle vyhlášky byla přiměřeně zvýšena.
50. Obdobně se Ústavní soud zabýval finanční náhradou, a to podle § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích, v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/10 (viz výše bod 18). Napadené ustanovení upravovalo nárok vlastníka nemovitosti vůči státu, pakliže od něj koupil nemovitost a posléze ji musel vydat osobě oprávněné podle restitučního zákona. Tento nárok byl v § 11 výslovně stanoven ve výši kupní ceny zaplacené při koupi věci. Kupní cena pochopitelně taktéž mohla v průběhu času ztrácet na hodnotě vzhledem k rostoucím cenám nemovitostí. Ústavní soud dospěl v návaznosti na relevantní rozhodnutí ESLP k závěru, že smysl restitučního zákona "nemůže spočívat ve vrácení časově neaktuální a v důsledku neadekvátní kupní ceny, ale - jak České republice připomněl štrasburský soud - v zaplacení takové částky státem, která je za odpovídajících (a výjimečných) restitučních okolností přiměřená a rozumná. Proto obstojí výklad, podle něhož lze pod pojem kupní ceny ve smyslu § 11 zákona č. 87/1991 Sb. zahrnout též jiné plnění vyjadřující hodnotu nemovitosti". V citovaném nálezu Ústavní soud z podstatné části odkázal na další rozhodnutí svá, ESLP a Nejvyššího soudu; upřednostněním výkladu umožňujícího vyplácení vyšší než zákonem výslovně stanovené náhrady zamítl návrh na zrušení § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
51. V nálezu sp. zn. III. ÚS 130/14 se Ústavní soud v situaci analogické k nyní posuzované věci přiklonil k takovému výkladu § 13 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 115/1994 Sb., že nelze restituentům (opět návazně na závěry ESLP i Nejvyššího soudu) přiznávat finanční náhradu pouze v dobové výši podle prostého znění zákona. O tomto výkladu hovoří soudy jako o rozšiřujícím, přičemž znění § 13 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 115/1994 Sb., považoval Ústavní soud stejně jako úpravu finanční náhrady podle zákona o půdě za výše uvedenou "legislativní nedůslednost".
52. Připomenout hodno i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, podle něhož "jestliže se ve výjimečných případech zhojuje neadekvátnost poskytnuté náhrady za kupní ceny těm osobám, které - jako povinné a kdysi zvýhodněné - nemovitosti v restituci pozbyly [...], pak je tím spíše spravedlivé (a minori ad maius) postupovat obdobně v případech oprávněných restituentů, kterým nemovitosti nemohly být vráceny a musí jim být poskytnuta finanční náhrada".
53. Lze shrnout, že nedávná judikatura stojí na závěru, že finanční náhrada podle restitučních předpisů nemá být určována v historické výši, která dnes dosahuje zlomku ceny nemovitosti. Tento výklad považuje Ústavní soud za žádoucí a ve zbytku odkazuje na uvedená i související rozhodnutí zejména svá a ESLP (zejména rozsudek ze dne 5. 11. 2002 ve věci Pincová a Pinc proti České republice, č. 36548/97).