IV. e
Vyjádření Státního pozemkového úřadu
26. Úřad navrhl odmítnutí návrhu. Kromě vyjádření shodných s vládou se především domnívá, že Nejvyšší soud k podání návrhu s největší pravděpodobností přistoupil z důvodu zvyšujícího se počtu žalob na určení výše finanční náhrady za nevydané pozemky a nejednotného postupu obecných soudů při jejím určování a zároveň ve snaze odstranit odklon obecných soudů od právní úpravy řešící způsob určení výše finanční náhrady za nevydané pozemky. Obecné soudy, které se při rozhodování o tomto typu žalob odklánějí od zákonné úpravy, odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16, kterým jsou ve své činnosti vázány. Ústavní soud v tomto nálezu však zaujal jen obecný názor na postup vedoucí k určení výše finančního plnění jako náhrady přiměřené a rozumné, čímž vytvořil prostor pro volný výklad obecným soudům.
27. Podle úřadu obecné soudy rezignovaly na posouzení přiměřenosti a rozumnosti výše finanční náhrady a obvykle vycházejí zejména z návrhů oprávněných osob, které mechanismus určení výše náhrady dovozují především z vlastních zájmů, nikoli s ohledem na ekonomickou únosnost a přiměřenou zátěž pro společnost. Odvolací soudy následně volí zvýšení zákonné finanční náhrady, které sice vychází z cenových předpisů, ale už nevychází ze dne účinnosti zákona jako rozhodného data pro užití cenového předpisu. Odvolací soudy jej volně posouvají k datu splatnosti finanční náhrady, která však byla odvozena od vůle oprávněné osoby. Úřad má za to, že soudy dosud neřešily otázku podoby mechanismu pro určení přiměřené a rozumné finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Přestože jsou soudy povinny přihlédnout k okolnostem projednávaných případů, je namístě nastavit takový způsob přiměřeného zvýšení náhrady, který by nebyl diskriminační a byl použitelný při splnění podmínek pro všechny restituenty. Budou-li i v dalších případech shledány důvody pro úvahy o přiměřeném zvyšování finanční náhrady, pak by podle úřadu měl být zvolen způsob opakovatelný ve všech obdobných případech, který bude nediskriminační, spravedlivý, předvídatelný a nebude představovat neúnosnou zátěž pro státní rozpočet.
28. Další otázku úřad spatřuje v tom, zda má být náhrada navyšována plošně, či nikoli a na základě jakých kritérií mají být případně individuálně navyšovány zákonné náhrady. Pro posouzení této věci je stěžejní určení rozhodného znění oceňovacího předpisu, které by mělo být stanoveno zásadně shodně ve všech případech. Dosud byly všechny finanční náhrady vypláceny restituentům v cenách vyčíslovaných k 24. 6. 1991. Zákonodárce neuvažoval o zohlednění délky restitučního procesu, dokonce ani doby dospívání pohledávky až k její splatnosti, ani doby, po kterou restituent pasivně zvažuje nebo se aktivně pokouší o uspokojení své pohledávky jinou formou. Přijatelnou se podle úřadu zdá vazba rozhodného okamžiku na právní moc "restitučního" rozhodnutí (případně rozsudku nahrazujícího správní rozhodnutí). Ta zohledňuje růst cen nemovitostí v průběhu správního procesu, jehož rychlost běžně není závislá na oprávněné osobě a zdá se být relativně spravedlivá i vůči těm, kteří finanční náhradu obdrželi v historických cenách už v raných 90. letech.
29. Úřad namítá, že dříve odškodněné oprávněné osoby by po zrušení napadeného ustanovení přihlížely tomu, jak se právě uspokojovaní restituenti domáhají násobně vyšších náhrad, tj. v aktuálních cenách. Zatímco v současné době vyplácí úřad finanční náhrady v administrativních historických cenách (protože je vázán nejen zákonem o půdě, ale i zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů), ti, kteří se mohou a chtějí soudně domáhat nároku, budou odškodňováni v cenách aktuálních, které podle úřadu mohou být vyšší o desetinásobky. Na takové zvýšení nároku nelze pohlížet jako na spravedlivé a nediskriminační. Smyslem restitučního zákonodárství by mělo být, aby se všem dostalo plnění, jehož výše byla odvozena podle shodných a předvídatelných pravidel.
30. Podle úřadu v důsledku plynutí času došlo ke zvýšení tržní hodnoty pozemků, a tím ke snížení reálné hodnoty relutárního plnění, což by obecně mohlo být důvodem zvýšení náhrady. Nicméně namítá, že pouhé plynutí času nemůže ospravedlnit odlišný přístup k restituentům, kteří jsou odškodňováni pozemkovým úřadem v historických cenách, a k těm, kteří se obrátí na soud žalobou na přiměřené zvýšení nároku. Všem totiž plyne čas stejně, a všem by se tak mělo dostat totožného plnění. Úřad je přesvědčen, že zvyšování restitučních náhrad způsobem zvoleným odvolacími soudy k naplnění cíle zákonodárce nevede a nepovede ani k druhému cíli - pomoci obnovit drobné podnikání v oblasti zemědělství; je obecně známo, že k tomuto cíli nevedly ani naturální restituce. Úřad se naopak domnívá, že zvolený způsob odškodnění může významně zasáhnout státní rozpočet a ovlivnit zadluženost České republiky a její hospodaření na dlouhou dobu. Z dosud pravomocných rozhodnutí soudů ve věci poskytnutí přiměřené a rozumné peněžité náhrady podle nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 došlo k navýšení hodnoty náhrady v rozpětí od osminásobku až po třicetisedminásobek hodnoty nároku stanovené pro naturální restituci. Úřad zdůrazňuje, že budou-li se zbývající nároky navyšovat v cenách ke dni jejich splatnosti, vzrostou tyto nároky mnohonásobně a jejich celkový objem může představovat extrémní zátěž pro státní rozpočet.