IV. c
Vyjádření vedlejší účastnice
17. Vláda jako vedlejší účastnice řízení se prostřednictvím ministryně spravedlnosti Mgr. Marie Benešové vyjádřila tak, že návrh na zrušení napadeného ustanovení by měl být zamítnut, zejména pro nutnost upřednostnit jeho ústavně souladný výklad, a to i praeter legem. Vláda připomněla některé části nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16, na jejichž základě dospěla k závěru, že nemůže obstát tvrzený důvod pro zrušení napadeného ustanovení - jazykové limity napadené úpravy, vylučující ústavně souladný výklad. Tento výklad podle vlády nepředstavuje překročení zákonem stanovené hranice zmírnění majetkových křivd ani modifikaci rozsahu vydávaného majetku, ani přizpůsobení zákonodárcem zvoleného pojetí nápravy majetkových křivd vlastním představám o žádoucí míře kompenzace. Nejsou konstruovány nové, zákonem nepředvídané restituční skutkové podstaty, nýbrž toliko vykládána zákonná pravidla.
18. Podle vlády konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 33/10 (N 62/69 SbNU 177; 154/2013 Sb.), jímž zamítl návrh na zrušení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, že soudní moc rozšiřujícím výkladem vyplnila mezery a nejasnosti v zákoně bez nutnosti zásahu zákonodárce. K zachování jednotnosti judikatury není nutná změna zákona o půdě, neboť Ústavní soud již vytyčil prostor pro individuální přístup soudů k posuzování nároků restituentů formou peněžité náhrady. Individuální přístup má umožnit zohlednění okolností případu, včetně postupu restituenta. Oproti libovolnému navyšování náhrad, příp. jejich určování podle tržní ceny, se z hlediska nákladů na vypořádání zbývajících nároků jeví méně zatěžujícím pro státní rozpočet.
19. Dále vláda poukázala na to, že po hypotetické derogaci by pro použití § 16 odst. 1 zákona o půdě bylo klíčové určení "výše ceny odňatého pozemku". Nebylo by ale zřejmé, k jakému okamžiku má být cena posuzována - zda ke dni přechodu na stát, přiznání restitučního nároku nebo uplatnění nároku na finanční náhradu u úřadu, anebo rozhodnutí soudu. Proto by ani nebyla zřejmá sama výše náhrady. Byly by odstraněny výchozí hodnoty náhrady, pročež by její přizpůsobení rozumným a spravedlivým poměrům nebylo možné navázat na konkrétní výchozí výši. Ani případným zrušením napadeného ustanovení by nedošlo ke stanovení zřetelných vodítek pro určování výše náhrad, které by bylo ponecháno na vůli toho, kdo bude o náhradě rozhodovat. Byť by plenární rozhodnutí Ústavního soudu nebo navazující nálezy mohly upřesnit další kritéria určení výše náhrad, nedošlo by k zásadní změně současného stavu, který je charakterizován právě z judikatury odvozenými vodítky. Vláda nesouhlasí s navrhovatelem, že zrušením napadeného ustanovení by byl rozsah soudní diskrece zúžen, neboť relativně přesná vodítka pro určování výše náhrady by nadále scházela. Zásada úplného výčtu veřejnoprávních pravomocí vyžaduje, aby zákon stanovoval hlediska pro rozhodování a aby soud jen v zákonem stanovených výjimečných případech uplatňoval uvážení. Stěží by naplnila tento princip v podstatě blanketní právní norma přenechávající určení relevantních hledisek pro rozhodování na orgánech exekutivy (úřadu) nebo soudech. Podle vlády nelze opomenout, že napětí mezi zákonnými pravidly pro určování výše náhrad podle zákona o půdě a judikaturou Ústavního soudu je dostatečně zřejmé, přesto zákonodárce nereagoval, ačkoli mohl.
20. Z obecné povahy § 28a zákona o půdě podle vlády plyne, že i bez výslovného odkazu na něj by náhrada podle § 16 téhož zákona byla poskytována ve výši podle vyhlášky, neboť samotné napadené ani jiné ustanovení zákona pro tyto případy nestanoví jinak. Případné zrušení napadeného ustanovení je bezpředmětné bez návrhu na zrušení § 28a zákona o půdě.
21. Vláda se též domnívá, že adekvátní náhradou za nevydané pozemky podle zákona o půdě je míněna náhrada odvozená z cen podle vyhlášky, zvýšená odpovídajícím způsobem s ohledem na určitá kritéria. Ovšem tato kritéria odvozená z judikatury Ústavního soudu nemohou poskytnout spolehlivé obecně použitelné vodítko, neboť jejich naplnění je věcí úvahy obecného soudu (případně v první fázi řízení je věcí úvahy úřadu). I po derogačním zásahu Ústavního soudu by zůstalo nejisté, jak výši náhrady určit. Šlo by uvažovat o aktuální ceně obvyklé (tržní), která však podle judikatury Ústavního soudu nezbytně poskytnuta být nemusí.
22. Dopad případného vyhovění návrhu by byl podle vlády vzhledem k počtu dosud nevypořádaných restitučních nároků oproti celkovému počtu restituentů minimální. Neskončená soudní řízení se údajně týkají nejvýše stovek osob. Oprávněné osoby, jejichž dosud nevypořádaný nárok činí více než 1 milion Kč (v roce 2018 mělo jít o 97 osob), se nezřídka domáhají u soudu převodu lukrativního pozemku (proto se ani neúčastní veřejných nabídek). Celkový počet restituentů zahrnuje 139 279 osob, z nichž u naprosté většiny byly nároky vypořádány. Potenciální derogační zásah Ústavního soudu by podle vlády založil nerovné postavení oprávněných osob, které obdržely náhradu podle doslovného výkladu § 28a zákona o půdě nebo podle nynějšího soudního výkladu, a těch, jimž by měla náležet náhrada ve výši cen aktuálních. Paradoxně by byli zvýhodněni např. ti, kdo se z vlastního rozhodnutí neúčastnili veřejných nabídek. Vláda poukázala na názor ESLP, podle něhož předchozí křivdy je nutno zmírňovat bez způsobení nových nepřiměřených křivd. Pokud by však zrušením napadeného ustanovení byla ve svém důsledku určitá, byť minimální část oprávněných osob zvýhodněna, restituenti, jejichž nároky byly vypořádány podle dosavadní právní úpravy, by právem mohli pociťovat další neoprávněnou křivdu. Případné zrušení odkazu na § 28a zákona o půdě by nevedlo ke snížení soudního nápadu restitučních věcí, neboť ani úřadu, ani soudům by nebyla poskytnuta zřetelnější vodítka pro určování výše náhrady. Naopak by hrozil nárůst sporů o navýšení dosud poskytnuté náhrady podle nových pravidel.
23. Vláda poukázala na to, že restitučními zákony by měly být nejen stanoveny podmínky částečného odstranění minulé újmy na právech jednotlivců, ale rovněž by měla být zohledněna existence dalších v kolizi stojících zájmů. K tomu poukázala na judikaturu ESLP, podle níž v případech týkajících se odnětí majetku musí být každý, kdo byl zbaven svého majetku, v zásadě schopen získat náhradu rozumně odpovídající jeho hodnotě, avšak legitimní cíle veřejného zájmu mohou vyžadovat méně než úhradu plné tržní ceny (bod 53 odůvodnění rozsudku ze dne 5. 11. 2002 ve věci Pincová a Pinc proti České republice, č. 36548/97). Zrušení napadeného ustanovení by směřovalo proti tomuto veřejnému zájmu a k neúměrnému zatížení státního rozpočtu, potažmo by mohlo dlouhodobě ovlivnit zadluženost a hospodaření České republiky, neboť právní úprava by v případě vyhovění návrhu umožňovala téměř bezbřehé finanční vypořádání.
24. Dále vláda upozornila, že z důvodu propojení právních úprav zákona o půdě a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") [zejména v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 130/14 (N 144/78 SbNU 235)] by se eventuální derogační zásah Ústavního soudu analogicky promítl i do zákona o mimosoudních rehabilitacích. V odkazovaném nálezu Ústavní soud aproboval posouzení věci Nejvyšším soudem v řízení, ve kterém šlo o určení náhrady za nemovitost nevydanou oprávněné osobě podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích v důsledku překážek pro její vydání. Nejvyšší soud podle vlády aproboval závěr nižších soudů určujících náhradu v cenách "(v podstatě) aktuálně tržních". Ústavní soud ústavní stížnost České republiky - Ministerstva financí zamítl.