RÁMCOVÁ ÚMLUVA
Organizace spojených národů o změně klimatu
Smluvní strany této úmluvy
uznávajíce, že změna klimatu Země a její nepříznivé důsledky jsou společným zájmem celého lidstva,
znepokojeny tím, že lidské činnosti vedou k neustálému narůstání koncentrací skleníkových plynů v atmosféře a tento nárůst zvyšuje přirozený skleníkový efekt a že to povede v průměru k dalšímu oteplování zemského povrchu a atmosféry a pravděpodobně nepříznivě ovlivní přírodní ekosystémy a lidstvo jako takové,
zaznamenávajíce, že největší podíl na dřívějších a současných globálních emisích mají rozvinuté země, že množství emisí na obyvatele je v rozvojových zemích stále relativně malé a že podíl rozvojových zemí na globálních emisích bude narůstat, aby mohly být uspokojeny jejich sociální a rozvojové potřeby,
vědomy si úlohy a významu pohlcování a ukládání skleníkových plynů v ekosystémech pevnin a oceánů,
zaznamenávajíce, že existuje celá řada nejasností, co se týče předpovědí změn klimatu, zvláště s ohledem na časové rozvržení, velikost a jejich regionální projevy,
berouce v úvahu, že globální povaha změny klimatu si žádá co nejširší spolupráci všech zemí a jejich účast v účinné a přiměřené mezinárodní reakci, v souladu s jejich společnými, i když rozdílnými odpovědnostmi a možnostmi a s jejich sociálními a hospodářskými podmínkami,
připomínajíce příslušná opatření z prohlášení přijatého na Konferenci Organizace spojených národů o životním prostředí ve Stockholmu dne 16. června 1972,
připomínajíce rovněž, že státy mají v souladu s Chartou Organizace spojených národů a v souladu se zásadami mezinárodního práva suverénní právo využívat své vlastní zdroje na základě svých vlastních koncepcí ochrany životního prostředí a rozvoje a mají odpovědnost zajistit, aby činnosti v rámci jejich rozsahu působnosti nebo dohledu nezpůsobily škodu na životním prostředí jiného státu nebo v oblastech mimo dosah jejich vnitrostátní působnosti,
znovu potvrzujíce zásadu suverenity států v mezinárodní spolupráci týkající se změny klimatu,
uznávajíce, že by státy měly přijmout účinné právní předpisy, že by environmentální normy a cíle a priority hospodaření měly odrážet souvislosti životního prostředí a vývoje, na který se vztahují, a že normy zavedené v některých zemích mohou být neadekvátní a mohou vyvolávat neopodstatněné ekonomické a sociální náklady v dalších, zejména rozvojových zemích,
připomínajíce ustanovení usnesení Valného shromáždění č. 44/228 ze dne 22. prosince 1989, týkající se Konference Organizace spojených národů o životním prostředí a rozvoji, a usnesení 43/53 ze dne 6. prosince 1988, 44/207 ze dne 22. prosince 1989, 45/212 ze dne 21. prosince 1990 a 46/169 ze dne 19. prosince 1991 o ochraně světového klimatu pro současné a budoucí generace lidstva,
připomínajíce také ustanovení usnesení Valného shromáždění č. 44/206 ze dne 22. prosince 1989 o možných nepříznivých účincích zvýšení hladiny moří na ostrovní a pobřežní oblasti, zvláště nížinné pobřežní oblasti, a příslušná ustanovení usnesení Valného shromáždění č. 44/172 ze dne 19. prosince 1989 o provádění akčního plánu boje proti desertifikaci,
připomínajíce dále Vídeňskou úmluvu na ochranu ozonové vrstvy z roku 1985 a Montrealský protokol z roku 1987 o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, naposledy upraveného a pozměněného dne 29. června 1990,
zaznamenávajíce ministerské prohlášení ze druhé světové konference o klimatu přijaté 7. listopadu 1990,
vědomy si cenné analytické práce prováděné mnoha státy v oblasti změny klimatu a významného přínosu Světové meteorologické organizace, Programu Organizace spojených národů pro životní prostředí a činnosti dalších orgánů a organizací v rámci systému Organizace spojených národů, stejně jako dalších mezinárodních a mezivládních orgánů, k výměně výsledků vědeckého výzkumu a k jeho koordinaci,
uznávajíce, že kroky vedoucí k pochopení a k zaujetí postoje vůči změně klimatu budou z environmentálního, sociálního i ekonomického hlediska nejúčinnější, když budou založeny na příslušných vědeckých, technických a ekonomických poznatcích a když budou soustavně přehodnocovány z hlediska nových zjištění v uvedených oblastech,
uznávajíce, že různé akce zaměřené na změnu klimatu mohou být samy o sobě z ekonomického hlediska oprávněné a mohou také napomáhat řešit další problémy životního prostředí,
uznávajíce rovněž jako potřebné, aby rozvinuté země okamžitě, pružným způsobem a na základě jasných priorit učinily první kroky směrem ke komplexním strategiím vůči změně klimatu na globální, národní, a kde je tak dojednáno, na regionální úrovni, které by braly v úvahu všechny skleníkové plyny s patřičným zřetelem na jejich relativní podíl na zesilování skleníkového efektu,
uznávajíce dále, že nížinné a další malé ostrovní země, země s nížinnými pobřežními, aridními a semiaridními oblastmi nebo oblastmi vystavenými záplavám, suchu či rozšiřování pouště a rozvojové země s křehkými horskými ekosystémy jsou zvláště citlivé na nepříznivé účinky změny klimatu,
uznávajíce specifické potíže zemí, a to zejména rozvojových, jejichž hospodářství jsou obzvláště závislá na produkci, využití a exportu fosilních paliv v důsledku opatření k omezení emisí skleníkových plynů,
potvrzujíce, že reakce na změnu klimatu by měly být integrovaným způsobem koordinovány se sociálním a hospodářským rozvojem, se snahou vyhnout se nepříznivým dopadům na tento rozvoj, při plném respektování zákonité prioritní potřeby rozvojových zemí dosáhnout trvalého hospodářského růstu a vymýcení chudoby,
uznávajíce, že všechny země, zvláště rozvojové země, potřebují přístup ke zdrojům potřebným k dosažení trvalého sociálního a hospodářského rozvoje a že pro přiblížení tomuto cíli bude muset spotřeba energie rozvojových zemí narůstat při zohlednění možností k dosažení vyšší energetické hospodárnosti a ke kontrole emisí skleníkových plynů obecně, také prostřednictvím uplatnění nových technologií za podmínek, které činí tato uplatnění ekonomicky a sociálně výhodnými,
odhodlány chránit klimatický systém pro současné i budoucí generace
se dohodly na tomto: