V.
a) Poté Ústavní soud přezkoumal, jak mu to ukládá ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., obsah napadených ustanovení novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jakož i novelizovaného trestního řádu, a to z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Napadená ustanovení § 9 a 9a novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou v rozporu především s čl. 39 Listiny. Jde o to, že újmy na právech, které postihují odsouzeného v důsledku přeřazení do přísnějšího typu věznice, mají sice oporu v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody a v prováděcím předpise k němu (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 110/1994 Sb., jíž se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody), ovšem v důsledku novely č. 294/1993 Sb., která je rozporná s Listinou a Ústavou v dalších směrech, tyto újmy postihují odsouzeného rovněž neústavním způsobem.
Rozpor napadených ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody třeba konstatovat i ve vztahu k čl. 40 Listiny. Rozhodování o přeřazování odsouzeného z jednoho typu věznice do druhého, bez ohledu na přísnost jejich režimu, je rozhodováním o trestu za trestný čin, což Listina svěřuje výlučně do pravomoci soudu, v žádném případě správnímu orgánu.
Pro posouzení souladu či nesouladu § 9 a 9a novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody s čl. 40 odst. 1 Listiny je důležitým pojmem pojem "rozhodování soudu o trestu". S odvoláním na ustanovení § 122 odst. 1 tr. ř. odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto trestu (§ 39a, 81 tr. zák.). Z uvedeného plyne, že rozhodováním o trestu je jednak rozhodnutí o druhu a výměře trestu, jednak rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, což ve smyslu § 39a odst. 2 tr. zák. znamená rozhodnutí soudu o zařazení pachatele do určitého typu věznice. Bude-li se toto rozhodnutí, o němž se zmiňuje § 122 odst. 1 tr. ř. v závorce (§ 39a, 81 tr. zák.), považovat za původní rozhodnutí o trestu, potom rozhodnutí o přeřazení z jednoho typu věznice do druhého je možné považovat za rozhodnutí odvozené, i když se o něm citovaný § 122 odst. 1 tr. ř. výslovně nezmiňuje.
Z faktu, že rozhodnutí o přeřazení odsouzeného je rozhodnutím odvozeným, nelze bez dalšího dovodit možnost, aby bylo svěřeno jinému orgánu než soudnímu. Tento jeho odvozený charakter z něj nečiní rozhodnutí zcela jiné povahy, než je původní rozhodnutí o zařazení odsouzeného do typu věznice. Ústavní soud je toho názoru, že je tomu právě naopak. Jak rozhodnutí původní, tak odvozené, ve výše uvedeném smyslu, jsou rozhodnutími o trestu. Argumentem podporujícím tento závěr by mohl být i obsah novelou zrušeného a výrokem dnešního nálezu rehabilitovaného ustanovení § 324 tr. ř., podle jehož odstavce 1 o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody, čímž se rozumělo zejména přeřazování odsouzeného z jedné nápravně výchovné skupiny do druhé, rozhodoval okresní soud.
Věc lze nahlížet i následujícím způsobem, jenž vede ke stejným závěrům.
Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má kategorie trestu nejen svou kvantitativní, časovou dimenzi, ale také svou dimenzi kvalitativní, vypovídající o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem je zasažena lidská svoboda a důstojnost. Spojitost naznačených dimenzí je vyjádřena i zákonným požadavkem, že pokud je uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat i výrok o způsobu výkonu tohoto trestu ( § 122 odst. 1 tr. ř.). Také tento výrok je tedy ve své podstatě výrokem o trestu, přiřazujícím k jeho kvantitativní dimenzi i dimenzi kvalitativní. Tato interpretace má oporu i v chápání lidských práv a svobod, neboť zde nejde jen o délku trestu, ale i o jeho vztah k mezím těchto práv a svobod a intenzitě zásahu do práv a svobod.
Neústavnost § 9 a § 9a odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v novelizovaném znění (zákon č. 294/1993 Sb.) nemůže podle názoru Ústavního soudu zhojit ani obsah ustanovení § 9a odst. 2 citovaného zákona, a to v relaci k čl. 40 odst. 1 Listiny.
Podle naposledy citovaného zákonného ustanovení - § 9a odst. 2 - proti rozhodnutí o přeřazení do věznice s přísnějším režimem může odsouzený do osmi dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení podat odvolání k okresnímu soudu, v jehož obvodu je věznice, jejíž ředitel o přeřazení rozhodl. Odvolání nemá odkladný účinek. Na řízení před soudem se vztahuje zvláštní předpis. Tímto předpisem je občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., v novelizovaném znění, konkrétně jeho ustanovení § 250l až 250s, upravující rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů).
Jak již uvedeno, rozhodování o trestu soudem už jako soudem prvostupňovým zahrnuje rozhodnutí o jeho druhu, výměře a způsobu výkonu, byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Naproti tomu rozhodnutí ve smyslu § 9a odst. 2 novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody a § 250l až 250s o. s. ř. je rozhodnutím pouze opravné instance, proti němuž nejsou přípustné další opravné prostředky (§ 250s odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, soud se k rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody podle § 9a odst. 2 novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody a podle občanského soudního řádu dostává nejdříve a výlučně jen jako soud druhého stupně. Tím je podstatně ztížena možnost obrany odsouzeného proti rozhodnutí o přeřazení, a to na rozdíl od dřívější úpravy dané v § 324 odst. 3 tr. ř., podle níž proti rozhodnutí o změně způsobu výkonu trestu, tzn. i o přeřazení, byla přípustná stížnost, jež měla odkladný účinek. O této povaze a dopadech odnětí svobody nyní zrušované právní úpravy v § 9a odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění novely č. 294/1993 Sb., posuzované z výše uvedeného hlediska, svědčí do jisté míry i konkrétní údaje o počtech přeřazení odsouzených do věznic s přísnějším režimem. Ze zprávy Ministerstva spravedlnosti, zahrnující období od 1. ledna 1994 do 31. října 1994, plyne, že o přeřazení odsouzených do věznice s přísnějším režimem bylo rozhodnuto celkem ve 162 případech. Proti těmto rozhodnutím podali odsouzení opravný prostředek k okresnímu soudu podle § 250l až 250s o. s. ř. celkem v deseti případech. Ve čtyřech z nich bylo rozhodnuto o jejich zamítnutí, v jednom případě bylo řízení zastaveno, v jednom odročeno a ve zbývajících čtyřech případech nebylo k datu podání zprávy (17. listopadu 1994) dosud rozhodnuto.
Souhrnně vyjádřeno, je-li ústavním přeřazování odsouzených pouze na základě rozhodnutí soudu již jako soudu prvého stupně, nemůže být nedostatek takovéhoto rozhodování nahrazen soudním rozhodnutím, které je pouhým přezkumem prvostupňového rozhodnutí správního orgánu, a to v rámci rozhodování o opravných prostředcích proti jejich rozhodnutím.
Svěřením rozhodování o přeřazení odsouzeného z jednoho typu věznice do druhého řediteli této věznice byla otázka rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, resp. jeho změně odejmuta soudu a svěřena administrativnímu orgánu. Tím zároveň došlo k tomu, že odsouzený byl v dané otázce, dosud rozhodované soudem, tomuto soudu, resp. svému zákonnému soudci odňat. Ustanovení § 9 a 9a novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou tak v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny.
Nakolik lze státní moc ve formě moci trestní, tj. výkon trestu odnětí svobody, včetně změn způsobu tohoto výkonu, uplatňovat jen v mezích a způsoby, které stanoví zákon, natolik musí však jít jen o zákon, který není protiústavní. Novela zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb. ovšem takové rozpory vykazuje, jak dovozeno shora, v důsledku čehož jsou její ustanovení § 9 a 9a rozporná i s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Tím, že napadená ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody znamenají ve svém důsledku odnětí odsouzeného v otázce přeřazování v průběhu výkonu trestu jeho zákonnému soudci (viz rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny), dochází tak k tomu, že základní právo a svoboda odsouzeného, tj. osobní svoboda (čl. 8 odst. 1 Listiny) se odnímá z ochrany soudní moci, což porušuje čl. 4 Ústavy. Z uvedeného plyne neústavnost napadených § 9 a 9a novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb.
Neústavnost citovaných ustanovení zmíněné novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody, pokud je spatřována navrhovateli v jejich rozporu s čl. 90 Ústavy, je odůvodnitelná stejným způsobem, jako v případě kolize napadených ustanovení s čl. 40 odst. 1 Listiny. Podle obou ustanovení totiž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Nikoliv tedy správní orgán, byť by šlo v dané věci jen o otázku rozhodování o trestu.
Vzhledem k tomu, že byl z uvedených důvodů ve smyslu § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, shledán rozpor mezi ustanoveními § 9 a 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., na straně jedné a citovanými články Listiny, jakož i Ústavy na straně druhé, rozhodl Ústavní soud o zrušení těchto zákonných ustanovení, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
b) Přestože navrhovatel upozornil pouze na rozpor citovaných ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb., jakož i novely trestního řádu č. 292/1993 Sb., s vnitrostátními ústavněprávními předpisy, Ústavní soud, jsa vázán toliko petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, se z úřední povinnosti, ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zabýval také otázkou souladu napadených právních předpisů s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jež byly ratifikovány a vyhlášeny, pokud je jimi Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy). V tomto směru však žádné rozpory nezjistil.
Mimo rámec tohoto zkoumání zůstávají Minimální standardní pravidla pro zacházení s uvězněnými osobami, schválená Hospodářskou a sociální radou OSN rezolucemi č. 663 C (XXIV) a č. 2076 (LXII), jakož i Evropská vězeňská pravidla mající povahu doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (87) 3 členským státům. Žádný z těchto dokumentů nemá totiž charakter mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy.