IV.
Podstatou návrhu je tvrzení o porušení zásady rovnosti, resp. porušení zásady zákazu diskriminace, kterého se podle názoru navrhovatelky zákonodárce dopustil tím, že vymezením rozhodného období neumožnil odškodnění majetkových křivd osobám a jejich nástupcům postiženým na majetku zákonem č. 143/1947 Sb. tak, jak to učinil v poměru k osobám, u nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva podle zákona č. 142/1947 Sb., popřípadě jak to učinil zákonem ČNR č. 243/1992 Sb.
Článek 26 Paktu, kterého se navrhovatelka výslovně dovolává, stanoví, že všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoliv diskriminace. Zákon zakáže jakoukoliv diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoliv důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národního nebo sociálního původu, majetku a rodu. Výbor, který podle Paktu rozhoduje, citovaný článek vykládá tak, že právo, které tento článek zaručuje, je v rámci Paktu právem nezávislým a jeho působení se neomezuje pouze na práva upravená Paktem. Z tohoto pohledu je tedy nerozhodné, že navrhovatelkou tvrzená diskriminace se týká nároků restitučních. Samotnou diskriminaci pak Výbor vykládá obdobně jako evropské orgány rozhodující podle Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, totiž jako odlišování, které se neopírá o "rozumné a objektivní" důvody.
Československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové i jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, musel vyřešit způsob, jak to učiní. Rozhodl se vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné. Z několika možných koncepcí pak byla zákonodárcem v restitučních předpisech zvolena ta, která výslovně neruší právní předpisy, na jejichž základě ke ztrátě vlastnictví došlo, ale naopak předpokládá v rámci zvláštního řízení zjistit, zda jsou naplněny všechny podmínky stanovené zákonodárcem ve zvláštních restitučních předpisech pro nápravu majetkové křivdy.
Základní zákonnou podmínku představuje právě přechod věcí na stát v tzv. rozhodném období, které v napadeném ustanovení zákonodárce vymezil. Jeho počátek určil datem 25. února 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu. Stanovení tohoto data nelze vykládat tak, že by zákonodárce považoval "předúnorový" režim zcela a bezvýjimečně za režim respektující principy právního státu, ale pouze za výraz politické shody v otázce, zda k restitucím (ke kterým jiné postkomunistické země nepřistoupily vůbec) přistoupit, a pokud ano, jakým způsobem. V tom je nepochybně zákonodárce suverénem. Navrhovatelce lze přisvědčit v tom, že počátkem procesu zániku demokracie u nás byl již mnichovský diktát a že demokracii do určité míry negoval i poválečný režim Národní fronty. Ostatně tento náhled na období tzv. třetí republiky je obsažen i v některých nálezech Ústavního soudu.
V rámci tzv. rozhodného období byly v zákonech sledujících majetkovou restituci - tedy i v posuzovaném zákoně o půdě - vymezeny tzv. restituční tituly, tj. restituční skutkové podstaty zakládající (při splnění dalších podmínek) nárok oprávněných osob na restituci majetku. O diskriminační pojetí procesu nápravy majetkových křivd by mohlo jít za situace, kdy by mezi případy zjevně spadající do rozhodného období byly zařazeny takové restituční tituly, které by intenzitou zásahu do vlastnického práva byly, ve srovnání s tituly nezařazenými, zásahy mírnějšími. Riziko takové situace však zákonodárce vyloučil zařazením tzv. "generálních skutkových podstat" - § 6 odst. 1 písm. p) a r) v zákoně o půdě, resp. § 6 odst. 2 v zákoně č. 87/1991 Sb. (ztráta majetku v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a dále ztráta majetku bez právního důvodu). Takto široce koncipované restituční tituly umožňují, aby v každém jednotlivém případě tvrzené majetkové křivdy, ke kterým došlo v rozhodném období a které by jinak nebyly podřaditelné pod pojmenované skutkové situace, byly zváženy a bylo o nich individuálně rozhodnuto.
Zásadní otázkou v projednávané věci bylo posouzení tvrzené diskriminační povahy počátku tzv. rozhodného období na základě srovnání postavení navrhovatelky jako údajné právní nástupkyně osoby postižené zákonem č. 143/1947 Sb. ve vztahu k osobám, které pozbyly majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., u nichž došlo ke ztrátě vlastnických práv ex lege ke dni účinnosti těchto dekretů, tedy před tzv. rozhodným obdobím. I když připustíme, že ve vztahu k těmto případům ztráty majetku došlo k určitému prolomení rozhodného období, třeba uvést, že se tak stalo metodou speciálně vymezených znaků oprávněné osoby v § 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., přijatého na základě zmocnění obsaženého v § 7 odst. 2 zákona o půdě. Již sama skutečnost, že restituční "vstup" před datum 25. února 1948 nemá povahu novelizace ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě - zakotvujícího tzv. rozhodné období jako princip - ale dochází k němu vydáním zákona ČNR č. 243/1992 Sb., naznačuje, že zákonodárce chápal tento předpis jen jako výjimku související se specifikem dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., jakož i s úpravou podmínek nabývání a pozbývání státního občanství, tedy předpis reagující na zvláštní situaci osob, kterým bylo v padesátých letech navráceno československé státní občanství, jejichž majetkové nároky však, vzhledem k politickým změnám, které v mezidobí nastaly, již nikdo neřešil. Připuštění takové výjimky je třeba chápat jako manifestní projev politické vůle zákonodárce, který však nic nezměnil na zásadě principiálně podmiňovat restituční nároky i nadále existencí tzv. rozhodného období.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že v ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě nelze spatřovat nic, co by nasvědčovalo protiústavní povaze tohoto ustanovení. Ústavní soud ostatně již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 59/93 konstatoval, že po listopadu 1989 řešil tehdejší československý stát prostřednictvím svého nejvyššího zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. únoru 1948, a že se nepostavil na stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze křivdy některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec, a pokud ano, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny.
Lze konstatovat, že stanovení tzv. rozhodného období, konkrétně pak jeho počátku, se opírá o "rozumné a objektivní důvody", když zákonodárce byl nucen jasně vymezit časovou hranici, za kterou v zásadě již nelze jít bez nebezpečí dalšího řetězení odškodnění až do doby předmnichovské republiky či ještě dále. Z pohledu legislativně-technického třeba konečně zmínit i to, že vyhovění návrhu by znamenalo, bez pozitivní úpravy, neexistenci jakékoli spodní časové hranice pro uplatnění restitučních nároků.
Ze všech uvedených důvodů plénum Ústavního soudu návrh zamítlo.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
******************************************************************