II.
V odůvodnění svého návrhu na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě navrhovatelka zdůrazňuje, že dr. Adolf Schwarzenberg (od něhož navrhovatelka své nároky odvíjí) byl postižen svévolnými akty jak nacistů, tak i poválečných československých orgánů. Poukazuje na politické pozadí, které vedlo k přijetí zákona č. 143/1947 Sb., jehož vydání bylo motivováno touhou části české vlády postihnout majetek hlubocké větve Schwarzenbergů, a rozvádí podrobně argumenty, pro které by měl být tento zákon jako protiústavní zrušen. Uvedený zákon také podle jejího názoru představuje v historii českého zákonodárství výjimečný akt tím, že nebyl aplikován obecně, ale byl a je svévolným a diskriminačním aktem přímo namířeným proti jedné větvi jedné rodiny, aniž by se vůbec snažil předstírat, že byl vydán ve veřejném zájmu nebo jako spravedlivý trest. Uvádí dále, že v porovnání se zákonem č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, byl také mnohem tvrdší, přísnější a více diskriminační, neboť odnímal v podstatě bez náhrady vlastníkům veškerý majetek, nikoliv tedy jen majetek nemovitý. V této souvislosti pak navrhovatelka uvádí, že zákon č. 142/1947 Sb. mohl být použit i v případě hlubocké větve Schwarzenbergů, přesto však jejich majetek byl zabrán samostatným zákonem. Ačkoliv osoby, kterým byl majetek vyvlastněn na základě zákona č. 142/1947 Sb., jsou oprávněny k restituci na základě § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, navrhovatelce jako dědičce dr. Adolfa Schwarzenberga je stále odpírán restituční nárok na majetek dr. Adolfa Schwarzenberga, který byl vyvlastněn zákonem č. 143/1947 Sb. Účinek ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě je vůči ní diskriminační, neboť mezi zákonem č. 142/1947 Sb. a zákonem č. 143/1947 Sb. je činěn neopodstatněný rozdíl.
Poukazuje dále na zákon České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., který rozšířil restituce majetku na občany České republiky, kteří ztratili svůj majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a v těchto souvislostech se dovolává článků 2, 14 a 26 Paktu. Zdůrazňuje, že aplikace zásady nediskriminace, obsažená v čl. 26 Paktu, není omezena pouze na práva uvedeným Paktem zaručená. Navrhovatelka se dovolává rovněž rozhodnutí Výboru pro lidská práva v Ženevě (dále jen "Výbor") ve věci "Šimůnek". V uvedené věci, ve které byli navrhovatelé postiženi vylučující podmínkou státního občanství v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, Výbor mimo jiné konstatoval, že právo vlastnit majetek jako takové není sice pod ochranou Paktu, nicméně uvedl, že konfiskace osobního majetku nebo odmítnutí státu platit náhradu za takovou konfiskaci může znamenat porušení Paktu, jestliže příslušné chování či opomenutí chování bylo založeno na diskriminačních podkladech v rozporu s čl. 26 Paktu. Při posuzování, zda podmínky pro restituci či náhradu jsou v souladu s Paktem, posuzoval Výbor všechny relevantní skutečnosti, včetně původního vlastnického titulu k dotčenému majetku, jakož i povahu konfiskace. Zdůraznil pak, že speciální zákon upravující formy restitucí nesmí rozlišovat mezi oběťmi předchozí konfiskace, jelikož všechny oběti jsou oprávněny k náhradě bez rozdílu. V označené věci Výbor dospěl k závěru, že zákon č. 87/1991 Sb. porušil práva navrhovatelů zaručená čl. 26 Paktu. Těchto názorů Výboru se v závěru svého návrhu navrhovatelka dovolává a uvádí, že požadavek části napadeného ustanovení a z něho plynoucí vyloučení navrhovatelky jako dědičky dr. Adolfa Schwarzenberga z práva na příslušnou náhradu má pro ni diskriminační účinek v porovnání s ostatními oběťmi konfiskací a porušuje tak její práva zaručená čl. 26 Paktu. Navrhuje proto, aby požadavek stanovený v § 4 odst. 1 zákona o půdě, který stanoví, že oprávněnou osobou je osoba, jejíž majetek byl převeden na stát v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, byl zrušen, případně, aby nebyl v případě navrhovatelky uplatňován.