II.
V ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení stěžovatelka zejména namítla, že jím byla porušena její ústavní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). K protiústavnosti prý došlo "v důsledku ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu", které je s uvedenými ustanoveními Listiny a Ústavy v rozporu.
Stěžovatelka v prvé řadě poukázala na ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu, podle něhož ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu. Podle (napadeného) ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodne o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci.
Z žádného ustanovení trestního řádu prý nelze zjistit, proč zákon "umožňuje soudu ve věcech náležejících do příslušnosti krajského soudu libovolným a nepřezkoumatelným způsobem rozhodovat o tom, zda připustí, či nepřipustí účast poškozeného v trestním řízení, což se děje bez předem stanovených jakýchkoliv kritérií pro takové rozhodnutí, navíc bez možnosti opravného prostředku" (§ 141 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatelka v napadeném ustanovení spatřuje i určitou nekonzistentnost, neboť možnost nepřipustit účast poškozeného se týká toliko řízení před krajským soudem po podání obžaloby, zatím co do podání obžaloby nelze práva poškozeného omezovat.
Stěžovatelka připouští, že podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání (pozn.: jehož se krajský soud v napadeném usnesení dovolal) po prohlášení konkurzu nelze v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody, nicméně "toto omezení se nijak nedotýká ostatních práv poškozeného podle § 43 odst. 1 trestního řádu, která takovým rozhodnutím zůstávají nedotčena". Práva podle tohoto ustanovení totiž přísluší každému poškozenému bez ohledu na to, zda může uplatňovat nárok na náhradu škody. I když tedy poškozený neučiní návrh na náhradu škody, musí mu být soudem poskytnuta plná procesní možnost (srov. Sborník NS č. II/62, R 8/74 Sb. tr. r.).
Napadené usnesení krajského soudu prý neobsahuje žádné přesvědčivé důvody, pro které by poškození v souzené věci nemohli vykonávat práva uvedená v ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu, a to navíc za situace, kdy zákon toto rozhodnutí vylučuje z možnosti přezkumu soudem vyššího stupně na základě řádného opravného prostředku.
Proto stěžovatelka navrhla, aby uvedené usnesení Krajského soudu v Praze bylo zrušeno, a současně navrhla i zrušení § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.