Čl. 3
1. Občané jednoho smluvního státu, kteří jsou zaměstnáni na území druhého státu, podléhají právním předpisům tohoto smluvního státu, i když jejich řádné bydliště, jejich zaměstnavatel nebo sídlo podniku, který je zaměstnává, jsou na území prvního smluvního státu.
2. Z této zásady platí tyto výjimky:
a) zaměstnanci, kteří jsou podnikem se sídlem v jednom z obou smluvních států přechodně vysláni na území druhého státu, zůstávají po dobu zaměstnání ve druhém státě podrobeni právním předpisům smluvního státu, ve kterém má podnik sídlo;
b) zaměstnanci, kteří jsou zaměstnáni soukromými nebo veřejnými dopravními podniky se sídlem v jednom smluvním státě na území druhého státu a nejsou jeho státními občany, podléhají právním předpisům státu, na jehož území má podnik své sídlo;
c) pracovníci diplomatických a konzulárních zastupitelstev podléhají právním předpisům státu, který zastupují, pokud jsou jeho občany. Totéž platí pro zaměstnance v osobních službách těchto pracovníků, pokud jsou občany tohoto státu.