IX. c)
Mezinárodní a evropský rozměr ústavního přezkumu
74. ESLP dovodil z čl. 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respekt k soukromému a rodinnému životu, i právo na informační sebeurčení, když opakovaně zdůraznil, že také sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah tohoto článku, neboť výraz "soukromý život" nesmí být interpretován restriktivně [zejména rozhodnutí ve věci Malone proti Spojenému království (č. 8691/79) ze dne 2. 8. 1984], Ve své judikatuře k čl. 8 Úmluvy ESLP dále označil za zásahy do soukromí jednotlivců mimo jiné i zásahy v podobě kontroly dat, obsahu pošty a odposlechu telefonních hovorů [srov. rozhodnutí ve věci Klass a další proti Německu (č. 5029/71) ze dne 6. 9. 1978, rozhodnutí ve věci Leander proti Švédsku (č. 9248/81) ze dne 26. 3. 1987, rozhodnutí ve věci Kruslin proti Francii (č. 11801/85) ze dne 24. 4. 1990 či rozhodnutí ve věci Kopp proti Švýcarsku (č. 23224/94) ze dne 25. 3. 1998], zjišťování telefonních čísel telefonujících osob [srov. rozhodnutí ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království (č. 44787/98) ze dne 25. 9. 2001] nebo uchovávání údajů o DNA jednotlivců v databázích obviněných [srov. rozhodnutí ve věci S. a Marper proti Spojenému království (č. 30562/04 a 30566/04) ze dne 4. 12. 2008]. V rozhodnutí ve věci Rotaru proti Rumunsku (č. 28341/95) ze dne 4. 5. 2000 ESLP dovodil z práva na soukromý život projevujícího se v podobě práva na informační sebeurčení i pozitivní povinnost státu zlikvidovat data, která o osobě z její soukromé sféry stát shromáždil a zpracoval.
75. Jak jindy ESLP uvedl, extenzivní interpretace pojmu "soukromý život" je ve shodě s Úmluvou o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (v České republice v platnosti od 1. 11. 2001, publikována pod č. 115/2001 Sb. m. s.), jejímž cílem je "zaručit na území každé smluvní strany každé fyzické osobě ... respektování jejích práv a základních svobod, a zejména jejího práva na soukromý život, v souvislosti s automatizovaným zpracováním údajů osobního charakteru, které se jí týkají (čl. 1), přičemž ty jsou definovány jako jakékoliv informace týkající se identifikované nebo identifikovatelné fyzické osoby (čl. 2)" [srov. rozhodnutí ve věci Amman proti Švýcarsku (č. 27798/95) ze dne 16. 2. 2000 a tam citovanou judikaturu]. Výjimky ze zákazu státních zásahů do práva na soukromý život, nezbytné v demokratické společnosti a v souladu se zákonem z titulu vypočtených hodnot veřejného zájmu nebo ochrany práv a svobod jiných, vykládá ESLP naopak restriktivně. Úkony veřejné moci představující zásah do práva na soukromý život se nesmí ocitnout mimo jakoukoli bezprostřední (preventivní či následnou) soudní kontrolu [srov. např. rozhodnutí ve věci Camenzind proti Švýcarsku (č. 21353/93) ze dne 16. 12. 1997].
76. ESLP ukládá při zvažování mezi právem na ochranu soukromí a svobodou projevu v podobě publikování v médiích dbát požadavku na spravedlivou rovnováhu mezi dvěma protichůdnými soukromoprávními nároky, které v zásadě mají stejnou hodnotu. Zveřejňování informací o soukromém životě veřejně známých osob, přestože k němu dochází většinou spíš za účelem zábavy než vzdělání, sice těží z ochrany svobody projevu, tato nicméně může ustoupit právu na respektování soukromého života, když předmětné informace mají osobní a intimní charakter a není žádný veřejný zájem na jejich šíření. Povinnost vydavatele předem oznámit úmysl zveřejnit citlivé informace, aby dotčená osoba mohla případně požádat soud o předběžné opatření, které by zveřejnění zabránilo, soud nicméně shledal přílišným omezením svobody projevu, jelikož sankce za zásahy do práva na soukromí již existují a vzhledem k různorodé praxi v evropských státech je třeba ponechat národnímu soudu dostatečný prostor pro uvážení [rozhodnutí ve věci Mosley proti Spojenému království (č. 48009/08) ze dne 10. 5. 2011]. Převedeno do kontextu českého práva, obecný soud přezkoumá, zda vydavatel, potažmo profesionální badatel, dostál své povinnosti vyplývající ze zákona č. 101/2000 Sb. - získat před publikací osobních údajů dotčené osoby její souhlas, popř. zda stát prostřednictvím Úřadu pro ochranu osobních údajů řádně uplatnil svoji dozorovou, resp. sankční funkci.
77. ESLP ve své judikatuře definoval pojem "nejintimnější osobní sféra jednotlivce" (a most intimate aspect of private life, un aspect des plus intimes de la vie privée), a to např. ve svých rozhodnutích [Dudgeon proti Spojenému království (č. 7525/76), Stübing proti Německu (43547/08), Mosley proti Spojenému království (č. 48009/08), Y. F. proti Turecku (č. 24209/94)]. Do této nejvíce chráněné sféry jednotlivce spadají i informace o jeho sexualitě či stigmatizující informace o jeho zdravotním stavu či utrpěné tělesné a duševní újmě. Dále je mimořádně pečlivě třeba chránit stigmatizující informace o nezletilých dětech či obdobně zranitelných osobách (lidé s duševním či mentálním postižením). Právě ve vztahu k nejintimnější sféře jednotlivce či při ochraně soukromí a důstojnosti obzvláště zranitelných osob se potřeba ochrany soukromí a důstojnosti zvyšuje. Z toho vyplývá, že obecné soudy i ostatní orgány veřejné moci (například Úřad pro ochranu osobních údajů či orgány činné v trestním řízení) jsou povinny právě těmto informacím patřícím do nejintimnější osobní sféry jednotlivce věnovat zvýšenou pozornost oproti ostatním osobním údajům a poskytnout jim mnohem důraznější ochranu.
78. Listina základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU") jako moderní lidskoprávní katalog výslovně zakotvuje v čl. 8: "(1) Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají. (2) Tyto údaje musí být zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. Každý má právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich opravu. (3) Na dodržování těchto pravidel dohlíží nezávislý orgán."
79. Ustanovení čl. 8 Listiny EU se však bezprostředně nepoužije jako součást referenčního rámce pro ústavní přezkum napadeného ustanovení zákona o archivnictví, neboť použití Listiny EU je podle jejího čl. 51 odst. 1 vázáno výhradně na uplatňování práva Unie v členském státě a nemůže rozšiřovat oblast působnosti unijního práva nad rámec pravomocí svěřených Unii (odstavec 2); úprava archivnictví přitom do rozsahu unijních pravomocí nespadá. Základní právo na ochranu osobních údajů podle čl. 8 Listiny EU, které je zároveň zaručeno v čl. 16 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též jen "SFEU") a je podle předpisů unijního práva přijatých k provedení této Smlouvy vykonáváno za podmínek a v mezích v ní stanovených (čl. 52 odst. 2 Listiny EU), je zdrojem kritérií pro (eurokonformní) výklad právních předpisů členských států v oblasti ochrany osobních údajů, jež zásadním způsobem dopadají na aplikaci vnitrostátních norem, ležících mimo přímý dosah unijního práva, jako je tomu právě v případě napadeného ustanovení zákona o archivnictví.
80. Těmito kritérii jsou pravidla vydaná na základě zmocnění čl. 16 SFEU a obsažená v harmonizační směrnici 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále též jen "Směrnice"), konkretizující a rozšiřující zásady práva na soukromí, jež vyplývají pro členské státy z Úmluvy Rady Evropy (č. 108) o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat. Tato Směrnice má postavení prováděcího předpisu k čl. 8 Listiny EU, ve skutečnosti ale byla jedním z jeho normativních zdrojů a lze jí proto přiznat v rámci unijního práva "ústavní " význam, a stala se i předlohou pro přijetí zákona č. 101/2000 Sb. [srov. § 1, pozn. pod čarou 1)]. Podle ní mají členské státy značnou diskreci při stanovení podmínek, za kterých je zpracování osobních údajů zákonné (čl. 5). Přitom mj. "další zpracování pro historické, statistické nebo vědecké účely není považováno za neslučitelné, pokud členské státy poskytnou vhodná ochranná opatření" [čl. 6 odst. 1 písm. b)] a pokud je toto zpracování bez splnění podmínky nezpochybnitelného udělení souhlasu subjektem údajů "nezbytné pro vykonání úkolu ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce" (čl. 7). Oproti zákazu zpracování citlivých osobních údajů bez udělení výslovného souhlasu subjektu údajů mj. platí: "Jsou-li poskytnuta vhodná ochranná opatření, mohou členské státy stanovit z důvodu významného veřejného zájmu i jiné výjimky ... buď prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů, nebo rozhodnutím orgánu dozoru. " (čl. 8 odst. 4). Důležitou výjimkou z uplatňování této Směrnice je zpracování osobních údajů "prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností". Takové zpracování je obecně vnímáno jako součást svobody jednotlivce opatřovat si informace (viz Příručku evropského práva v oblasti ochrany údajů. Vyd. Agentura Evropské unie pro základní práva a Rada Evropy, 2014, str. 19).
81. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), které je platné od 4. 5. 2016 a nabytím účinnosti dne 25. 5. 2018 nahradí směrnici 95/46/ES, spolutvoří - jako součást právního řádu České republiky - výkladový rámec pro úpravu ochrany osobních údajů směrodatnou pro archivní právo do budoucna.
82. Pro účely archivace ve veřejném zájmu a vědeckého či historického výzkumu Nařízení v čl. 89 připouští, aby právo členského státu stanovilo ve jménu realizace těchto účelů nezbytné odchylky od práv na standardní ochranu osobních údajů uvedených v tomto Nařízení, jakým je např. právo na omezení zpracování správcem údajů, pokud subjekt údajů popírá jejich přesnost nebo dokud k námitce subjektu údajů nebude ověřeno, zda oprávněné důvody správce ke zpracování údajů převažují nad oprávněnými zájmy jejich subjektu (čl. 18), což lze hodnotit jako zmírnění vnitrostátní regulace ve prospěch správců osobních údajů v oblasti rovnocenné té, jež je předmětem pozornosti Ústavního soudu v souvislosti s přezkumem napadeného ustanovení.
83. K tomu v alinea 73 preambule Nařízení uvádí: "Právo Unie nebo členského státu může uložit omezení určitých zásad ... pokud je to v demokratické společnosti nutné a přiměřené ... z důvodů obecného veřejného zájmu, dalšího zpracování archivovaných osobních údajů s cílem poskytnout konkrétní informace související s politickým chováním za bývalého totalitního režimu ... Tato omezení by měla být v souladu s požadavky stanovenými v Listině a v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod." V alinea 158 se pak uvádí: "Členské státy by rovněž měly mít možnost stanovit, že osobní údaje mohou být dále zpracovávány pro účely archivace, například s cílem poskytnout konkrétní informace související s politickým chováním za bývalých totalitních režimů ... "
84. Nařízení obecně podmiňuje zákonnost zpracování osobních údajů udělením souhlasu jejich subjektem [čl. 6 odst. 1 písm. a)], ledaže je toto zpracování "nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce" [písmeno e)]. Zpracování citlivých osobních údajů se zakazuje, ledaže je "nezbytné z důvodu významného veřejného zájmu ..., které je přiměřené sledovanému cíli, dodržuje podstatu práva na ochranu údajů a poskytuje vhodné a konkrétní záruky na ochranu základních práv a zájmů subjektu údajů" (čl. 9). Nařízení se stejně jako Směrnice nevztahuje na zpracování osobních údajů prováděné fyzickou osobou v průběhu výlučně osobních či domácích činností [čl. 2 odst. 2 písm. c)].