VIII.
Meritorní přezkum návrhu
29. Předně je třeba připomenout, že obdobnými až téměř totožnými návrhy se již Ústavní soud zabýval. Svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ze dne 11. ledna 2005 (N 5/36 SbNU 35; 93/2005 Sb.) zamítl návrh Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na zrušení ustanovení § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). Okresní soud podal tento návrh z podnětu žalobce. Ten na základě konkrétní situace v projednávaném sporném řízení tvrdil, že "v případě, že by soud prvního stupně postupoval dle uvedeného (podle § 226 odst. 1 o. s. ř. závazného) právního názoru, byl by porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť by nešlo o rozhodnutí spravedlivé." Ve výše citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení "není v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve smyslu čl. 1 a čl. 112 odst. 1 Ústavy." Při přijetí právě citovaného závěru se Ústavní soud neztotožnil "... s názorem navrhovatele, že by mělo být zrušeno ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., které je ustanovením zcela odpovídajícím kasačnímu principu, kterým se řídí odvolací řízení upravené v o. s. ř. Pokud by mělo být zrušeno, pak by toto samo odvolací řízení ztrácelo smysl. Jedná se o ustanovení, které je po celou dobu existence o. s. ř. aplikováno bez jakýchkoli problémů. V této souvislosti je třeba upozornit, že kasační princip je obecným principem civilního procesu, který je využíván i v mnohých ostatních státech Evropy. Jde o institut tradiční, zhruba v dnešní podobě se s ním lze setkat již na konci 19. století a u nás byl uplatňován zhruba v dnešních intencích i celé století dvacáté. K výčtu argumentů ve prospěch zachování stávající dikce § 226 odst. 1 o. s. ř. lze doplnit, že i popisovaný institut je tradičním, praxí prověřeným a dosud ústavně nezpochybnitelným stavebním kamenem civilního procesu. Ze shora vylíčeného vyplývá, že vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího je provedením ústavního principu práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jeho integrální součástí, nikoli překážkou."
30. Tematicky ještě bližší je usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/2000 ze dne 20. 2. 2001 (U 7/21 SbNU 493). Tímto usnesením Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost návrh Krajského soudu v Plzni na zrušení ustanovení § 270 odst. 4 věty druhé trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, které je vymezeno slovy "a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil". Podle navrhujícího senátu Krajského soudu v Plzni je napadené ustanovení "... v rozporu s ústavním principem nezávislosti soudcovské moci a v daném případě zřejmě i se zásadou presumpce neviny, neboť aplikace tohoto ustanovení v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 24. 5. 2000 neumožňuje jiné rozhodnutí než potvrzení viny, tedy potvrzení odsuzujícího rozsudku, snad s případnými drobnějšími doplněními." Ústavní soud dovodil, že "... napadené ustanovení je zcela ve shodě s účelem trestního řádu. Procesní pravidla tak, jak jsou - alespoň ve své podstatě - shodně vtělena do všech současných procesních řádů, jsou historicky vzato výsledkem mnoha zkušeností a ve svých postulátech představují jednotnou a v podstatě i pevnou formu řízení, která do nemalé míry, vždy však výrazně, předurčuje zákonnost konečného rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu, které je vymezeno slovy ,a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil', v rozporu s ústavním pořádkem České republiky."
31. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance po kasaci prvoinstančního rozhodnutí v trestních věcech je pravidelně uznáván též v procesních úpravách zahraničních demokratických zemí. Jako příklad je možno uvést ustanovení § 358 odst. 1 německého trestního řádu (dStPO) nebo ustanovení § 293 odst. 2 rakouského trestního řádu (öStPO). Také judikatura zahraničních ústavních soudů aprobovala tento princip jako ústavně souladný [viz např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (BVerf-GE 12, 67, 71)].
32. Na svých závěrech učiněných ve shora citovaných rozhodnutích Ústavní soud nemá důvod něco měnit. Použitou argumentaci lze plně vztáhnout i na tento návrh. Stejně jako v předchozích dvou případech tak i v tomto vedl k podání návrhu nesouhlas obecného soudu s rozhodnutím soudu dovolacího (odvolacího). Byl to nesouhlas se závazným právním názorem těchto soudů a s jejich pokyny pro další postup v řízení. Rovněž z návrhu navrhovatele - Obvodního soudu pro Prahu 8 je zřejmá nespokojenost navrhovatele s rozhodnutím odvolacího soudu, kterému se odmítá podrobit. Kritizuje toto konkrétní rozhodnutí a obecně i praxi odvolacích soudů. Rozpor napadeného ustanovení s ústavním pořádkem pak dovozuje z toho, že má sám rozhodnout podle právního názoru, se kterým nesouhlasí nebo který již zasahuje do jeho výlučného práva na hodnocení důkazů.
33. S ohledem na výše uvedené je vhodné připomenout úlohu Ústavního soudu. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Mezi jeho pravomoci náleží i rozhodovat o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy], Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předloží soud věc Ústavnímu soudu, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem.
34. Skutečnost, že nalézací soud zásadně (a někdy třeba i důvodně) nesouhlasí s postupem a se závěry odvolacího soudu, nezakládá protiústavnost napadeného ustanovení. To již bylo dostatečně vysvětleno v předchozí shora citované judikatuře Ústavního soudu. Nelze vyloučit, že odvolací soud překročí své pravomoci a nevhodně zasáhne do pravomoci soudu nalézacího. Takový postup je však nutno napravit cestou mimořádných opravných prostředků. V úvahu připadá i ústavní stížnost. Tyto nástroje jsou však plně v rukou účastníků řízení. Ústavní soud již v minulosti nastínil meze pokynů odvolacího soudu. Zde lze odkázat na velmi přiléhavé vyjádření vlády v bodě 20 tohoto rozhodnutí a zejména na tam citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06 (viz výše). Není úkolem Ústavního soudu řešit spory mezi jednotlivými stupni soudů.
35. Prakticky totožnou problematiku již Ústavní soud řešil a navrhovatel nepředložil v ústavní rovině žádnou novou argumentaci. Ústavní soud neshledal, že by napadené ustanovení bylo v rozporu s ústavním zákonem. Proto v souladu s ustanovením § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************