§ 40a
(1) Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 138 odst. 1, § 140, § 145 odst. 1, § 173 odst. 1, § 211 odst. 1, § 229, § 399 odst. 2 věty druhé a § 479, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40 odst. 1).
(2) Jde-li o právní úkon, o jehož registraci rozhodlo státní notářství, může být jeho neplatnost z důvodů uvedených v odstavci 1 určena jen rozhodnutím soudu.