Článek 11
Úroky
(1) Úroky mající zdroj v jednom smluvním státě, které pobírá rezident druhého smluvního státu, mohou být zdaněny v tomto druhém státě.
(2) Avšak takovéto úroky mohou být zdaněny rovněž ve smluvním státě, v němž mají zdroj, podle právních předpisů tohoto státu, ale pokud příjemce je skutečným vlastníkem úroků, daň takto uložená nepřesáhne 12,5 % hrubé částky úroků. Příslušné úřady smluvních států stanoví vzájemnou dohodou způsob aplikace tohoto omezení.
(3) Bez ohledu na ustanovení odstavce 2 úroky, které mají zdroj v jednom smluvním státě a které pobírá vláda druhého smluvního státu včetně místních orgánů tohoto státu, centrální banky nebo jakéhokoliv jiného finančního ústavu kontrolovaného touto vládou, budou vyňaty ze zdanění v prvně zmíněném státě.
(4) Pro účely odstavce 3 výrazy "centrální banka" a "finanční ústav kontrolovaný vládou" znamenají:
a) V případě Indonésie:
(i) "Banku Indonésie" (centrální banku Indonésie);
(ii) jiný finanční ústav, jehož majetek plně vlastní vláda Indonésie, na němž se dohodnou příležitostně vlády smluvních států.
b) V případě České republiky:
(i) Českou národní banku (centrální banku České republiky);
(ii) jiný finanční ústav, jehož majetek plně vlastní vláda České republiky, na němž se dohodnou příležitostně vlády smluvních států.
(5) Výraz "úroky", použitý v tomto článku, označuje příjmy z pohledávek jakéhokoliv druhu zajištěných i nezajištěných zástavním právem na nemovitosti nebo majících nebo nemajících právo účasti na zisku dlužníka, a zvláště, příjmy z vládních cenných papírů a příjmy z obligací nebo dluhopisů včetně prémií a výher spojených s těmito cennými papíry, obligacemi nebo dluhopisy, stejně jako příjem, podobný příjmu z peněz půjčených podle daňových předpisů státu, v němž příjem vzniká.
(6) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí, jestliže skutečný vlastník úroků, který je rezidentem v jednom smluvním státě, vykonává v druhém smluvním státě, ve kterém mají úroky zdroj, průmyslovou nebo obchodní činnost prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna, nebo nezávislé povolání prostřednictvím stálé základny tam umístěné a jestliže pohledávka, ze které jsou úroky placeny, se skutečně váže k této stálé provozovně nebo k této stálé základně. V takovém případě se použijí ustanovení článku 7 nebo 14 podle toho, o jaký případ jde.
(7) Předpokládá se, že úroky mají zdroj v jednom smluvním státě, jestliže plátcem je tento stát sám, místní úřad nebo rezident tohoto státu. Pokud však osoba platící úroky, ať je rezidentem smluvního státu nebo ne, má ve smluvním státě stálou provozovnu nebo stálou základnu, v jejíž souvislosti došlo k zadlužení, z něhož je placen úrok, a tyto úroky jdou k tíži takové stálé provozovny nebo stálé základny, pak za zdroj takových úroků bude považován stát, v němž je stálá provozovna nebo stálá základna umístěna.
(8) Jestliže částka úroků, které se vztahují k pohledávce, z níž jsou placeny, přesahuje v důsledku zvláštních vztahů existujících mezi plátcem a skutečným vlastníkem úroků, nebo které jeden i druhý udržuje s třetí osobou, částku, kterou by byl smluvil plátce se skutečným vlastníkem, kdyby nebylo takových vztahů, použijí se ustanovení tohoto článku jen na tuto posledně zmíněnou částku. Částka platů, která ji přesahuje, bude v tomto případě zdaněna podle právních předpisů každého smluvního státu s přihlédnutím k ostatním ustanovením této smlouvy.