Článek 5
(1) V zemích, jejichž zákony je k tomu zmocňují, mohou úřady, kterým Mezinárodní úřad oznámil zápis některé známky nebo žádost o rozšíření ochrany uplatněné ve smyslu čl. 3 ter, prohlásit, že této známce nemůže být na jejich území poskytnuta ochrana. Takové odmítnutí bude však možno učinit jen za těch podmínek, které by podle Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví platily pro známku přihlášenou k národnímu zápisu. Ochranu nelze však ani jen částečně odepřít jen z toho důvodu, že národní zákonodárství povoluje zápis pouze pro omezený počet tříd nebo pro omezený počet výrobků nebo služeb.
(2) Úřady, které budou chtít použít tohoto oprávnění, musí svá odmítnutí s uvedením všech důvodů oznámit Mezinárodnímu úřadu, a to ve lhůtě stanovené jejich národním zákonem, nejpozději však před uplynutím jednoho roku, počítaje od mezinárodního zápisu známky nebo žádosti o rozšíření ochrany předložené ve smyslu čl. 3 ter.
(3) Mezinárodní úřad zašle neprodleně úřadu země původu a registrovanému majiteli (titulaire) nebo jeho zástupci, byl-li Mezinárodnímu úřadu oznámen řečeným úřadem, jedno vyhotovení odmítavého prohlášení, které mu bylo uvedeným způsobem ohlášeno. Účastník bude mít tytéž odvolací prostředky, jako kdyby byl býval známku přihlásil sám přímo v zemi, ve které je ochrana odmítána.
(4) Důvody odmítnutí známky musí Mezinárodní úřad oznámit účastníkům, kteří o to požádají.
(5) Úřady, které v uvedené lhůtě nejdéle do 1 roku neoznámí Mezinárodnímu úřadu žádné zatímní nebo konečné rozhodnutí o odmítnutí zápisu nebo o rozšíření ochrany, pozbudou v záležitosti dotyčné známky oprávnění obsaženého v odstavci (1) tohoto článku.
(6) Příslušné úřady nemohou rozhodnout o zrušení mezinárodní známky, aniž majiteli známky poskytnou možnost, aby svá práva včas uplatnil. Zrušení známky musí být ohlášeno Mezinárodnímu úřadu.