I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Ústavní soud obdržel návrh skupiny 45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále též jen "navrhovatel"), která požaduje zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, a to podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle navrhovatele byla napadená vyhláška č. 618/2006 Sb. vydána v rozporu s ústavním principem odpovědnosti vlády Parlamentu, zejm. ve vztahu k institutu vyslovení důvěry dle čl. 68 odst. 3 a 4 Ústavy, v rozporu s omezeními plynoucími z Ústavy vládě, která byla prozatímně pověřena vykonáváním svých funkcí do jmenování nové vlády [čl. 62 písm. d) Ústavy], a v rozporu se zmocňujícím ustanovením § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), čímž má být zároveň porušen princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a nezbytnost zákonného podkladu pro akty veřejné moci [čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina")].
2. Navrhovatel v prvním sledu poukazuje na to, že vyhláška č. 618/2006 Sb. byla připravena a vydána v době, kdy bylo ministerstvo řízeno členem vlády, která nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Poukazuje na to, že vláda Mirka Topolánka jmenovaná dne 4. září 2006 předstoupila podle čl. 68 odst. 3 Ústavy před Poslaneckou sněmovnu, v níž však při hlasování dne 3. října 2006 důvěru nezískala (čl. 68 odst. 4 Ústavy). V důsledku odepření vyslovení důvěry této vládě Poslaneckou sněmovnou se pak vláda usnesla dne 11. října 2006 na podání demise (čl. 73 odst. 2 Ústavy) a prezident republiky téhož dne tuto demisi přijal [čl. 62 písm. a), čl. 73 odst. 3 Ústavy]. Prezident republiky pak současně pověřil tuto vládu podle čl. 62 písm. d) Ústavy vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády. Novou vládu pak prezident republiky jmenoval dne 9. ledna 2007.
3. Dále zdůrazňuje, že "základním rysem vztahu legislativy a exekutivy" v ústavním systému České republiky jako demokratické parlamentní republiky je ústavní princip, podle něhož se bezvýjimečně "odvozuje trvání každé vlády od Poslanecké sněmovny" (čl. 73 odst. 2 věta druhá Ústavy), resp. odjí explicitně vyslovené důvěry (čl. 73 odst. 2 věta první Ústavy). Podle navrhovatele jde o vyjádření vztahu odpovědnosti vlády vůči Poslanecké sněmovně (čl. 68 odst. 1 Ústavy). Uvedený princip je podle názoru navrhovatele relevantní právě za situace, kdy je vláda ve stavu demise při současném pověření k vykonávání svých funkcí prozatímně. Ačkoliv Ústava neobsahuje konkrétní pozitivní či negativní výčet pravomocí "prozatímní vlády", neznamená to podle názoru navrhovatele, že taková vláda může uplatňovat své pravomoci ve stejném rozsahu, jako by šlo o vládu s důvěrou Poslanecké sněmovny. Tato pověřená vláda musí dbát "na zachování elementární substance způsobu demokratického vládnutí v parlamentní republice", který má být vyjádřen právě slovem prozatímně užitým v čl. 62 písm. d) Ústavy.
4. Svůj názor, že vláda ve shora uvedeném postavení musí omezit výkon svých funkcí na "nezbytné minimum", navrhovatel podporuje odkazem na názor právní doktríny (Pavlíček, V. - Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád České republiky, 1. díl. Linde, Praha, 1998, s. 221 n.). Rovněž navrhovatel poukazuje na pokus novelizovat Ústavu návrhem z roku 1999 (sněm. tisk č. 359), který ovšem nebyl schválen, neboť Senát návrh zamítl. Kromě jiného měl tento návrh výslovně omezovat postavení vlády v demisi a postavení nově jmenované vlády, o jejíž žádosti o vyslovení důvěry se dosud Poslanecká sněmovna neusnesla.
5. Navrhovatel dále uvádí, že vláda Mirka Topolánka si v době od 4. září 2006 do 9. ledna 2007 žádné limity nestanovila, naopak k výkonu svých pravomocí přistupovala zcela bez hranic, což se projevilo v rozsahu vlastní normotvorby vlády i ministerstev v uvedeném období a v počtu zásadních návrhů zákonů předložených Poslanecké sněmovně. Jedním z dokladů překročení ústavních limitů vlády bez důvěry Poslanecké sněmovny má být právě napadená vyhláška č. 618/2006 Sb., pro jejíž vydání navrhovatel nespatřuje žádný naléhavý důvod. Jejím cílem mělo být toliko "negovat" právní stav založený vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 290/2006 Sb., kterou se vydává rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví o rámcových smlouvách podle § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, která byla vydána předchozím ministrem MUDr. Davidem Rathem, který byl - na rozdíl od ministra MUDr. Tomáše Julínka - členem vlády, jež důvěru Poslanecké sněmovny požívala.
6. Ve druhém sledu navrhovatel namítá rozpor napadené vyhlášky č. 618/2006 Sb. se zákonem č. 48/1997 Sb. Navrhovatel uvádí, že Ministerstvo zdravotnictví je oprávněno podle § 17 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 48/1997 Sb. učinit rozhodnutí, pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu. Toto rozhodnutí o rámcových smlouvách ministerstvo učinilo - dle názoru navrhovatele - při splnění zákonných podmínek dne 7. června 2006 a vyhlásilo jej ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví v částce 5/2006 v části Závazná opatření pod č. 1. Znění jednotlivých rámcových smluv jsou uvedena v přílohách k tomuto rozhodnutí. Dne 7. června 2006 vydalo Ministerstvo zdravotnictví vyhlášku č. 290/2006 Sb., která nabyla platnosti i účinnosti dnem jejího vyhlášení, tj. 16. června 2006. Také v přílohách této vyhlášky jsou obsaženy rámcové smlouvy pro zdravotní pojišťovny a zdravotnická zařízení.
7. Dle námitek navrhovatele byla za této situace napadená vyhláška č. 618/2006 Sb. vydána v rozporu s ustanovením § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., neboť rámcové smlouvy upravené napadenou vyhláškou nebyly předmětem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních zdravotnických zařízení zastupovaných jejich zájmovými sdruženími, neboť toto dohodovací řízení, svolané dle přesvědčení navrhovatele dne 6. prosince 2005, nedospělo k dohodě a bez úspěchu skončilo uplatněním pravomoci ministerstva přijmout příslušné rozhodnutí.
8. Ministerstvo zdravotnictví tedy za těchto podmínek nebylo zmocněno k vydání vyhlášky č. 618/2006 Sb., neboť dohodovací řízení zahájené dne 6. 12. 2005 nedospělo ve lhůtě 6 měsíců k dohodě, přičemž z následných "setkání vybraných občanských sdružení se zástupci zdravotních pojišťoven" nemohla taková dohoda vzejít, neboť se již o řádné dohodovací řízení nejednalo. K "setkání", které bylo následně prezentováno jako dohodovací řízení, navíc ani nebyla některá občanská sdružení zastupující na základě plných mocí větší množství zdravotnických zařízení přizvána.
9. Vydáním napadené vyhlášky č. 618/2006 Sb. tak mělo být zasaženo do "nabytých práv" vyplývajících ze smluv o poskytování zdravotní péče uzavřených na základě rámcových smluv dle vyhlášky č. 290/2006 Sb. Po vydání dřívější vyhlášky mělo být na straně zdravotnických zařízení založeno veřejné subjektivní právo vůči zdravotním pojišťovnám na uzavření individuálních smluv v intencích vyhlášky č. 290/2006 Sb., čehož některá zdravotnická zařízení využila. Ustanovení § 3 vyhlášky č. 618/2006 Sb., podle něhož se smlouvy uzavřené podle dosavadních právních předpisů "uvedou do souladu s touto vyhláškou do 31. prosince 2007", se podle navrhovatele příčí principu právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a zákonným limitům veřejné moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny).
10. Navrhovatel tedy požaduje, aby Ústavní soud rozhodl, že "vyhláška č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.".