§ 2.
Přirozený povrch zemský; trvale viditelné rozhraničení; hranice správní; vzdělávání a užívání pozemků.
(K § 4, odst. 1., k. z.)
(1) Přirozeným povrchem zemským se rozumí buď skutečný přírodní a uměle nezměněný povrch zemský nebo povrch zemský, upravený pro obvyklý způsob vzdělávání nebo užívání, na př. oráním, násypem nebo výkopem, stavbou nebo jiným technickým zařízením. Za přirozený povrch zemský se nepovažují povrchové plochy hmot složených pro jiné účely než zemědělského (lesního) hospodaření, na př. haldy, skládky kamene, písku, dříví a pod., pokud se jich snad nepoužívá jako přirozeného povrchu zemského.
(2) Trvale viditelným rozhraničením se rozumí zpravidla zeď, terasa, mez, alej (stromořadí) nebo podobné jiné viditelné rozhraničení, jehož přirozenou nebo umělou souvislost s půdou lze změniti jen vynaložením větších peněžních nákladů nebo značnou fysickou námahou a umělým opatřením.
(3) Za správní hranici se považuje také hranice katastrálního území.
(4) Vzděláváním (kulturou) pozemku se rozumí způsob jeho používání jako role, louky, zahrady, vinice, pastviny, lesa, močálu, jezera nebo rybníku a u půdy parifikační způsob používání sousedního pozemku.
(5) Užíváním pozemku se rozumí buď způsob upotřebení parifikační půdy nebo způsob upotřebení pozemků bez katastrálního výtěžku (§ 21-B k. z.).