I/b
Ve shodě s právním názorem soudu prvého stupně i Krajský soud v Ostravě za stěžejní otázku posuzované věci považuje určení, zda nájemní vztah založený smlouvou ze dne 7. října 1991 zanikl v důsledku novely zákona č. 92/1991 Sb., provedené zákonem č. 210/1993 Sb., dnem 1. října 1993 (tj. dnem, ke kterému došlo k účinnému vynětí předmětné části majetku - skladu, jehož užívání se nájemní smlouva týkala - ze státního podniku).
Krajský soud v Ostravě ve svém návrhu konstatuje, že v době, kdy žalobce uzavřel se státním podnikem předmětnou smlouvu, zákon č. 92/1991 Sb. žádné omezující ustanovení ohledně možnosti státních podniků pronajímat majetek fyzickým či právnickým osobám neobsahoval. Poukazuje dále na skutečnost, že výslovně se touto otázkou zabývala až novela uvedeného zákona, zákon č. 92/1992 Sb. účinný od 28. února 1992, jenž ode dne své účinnosti omezil možnost státních podniků uzavírat nájemní smlouvy o užívání majetku, ke kterému vykonávaly právo hospodaření, a to na dobu do dne přechodu tohoto majetku na příslušný fond. Rekapituluje vývoj právní úpravy, Krajský soud v Ostravě cituje dále nové znění § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., z něhož s účinností od 18. prosince 1992 bylo vypuštěno datum 28. února 1992, od něhož úprava předchozí omezovala zmíněná dispoziční oprávnění státních podniků. Konečně ve svém návrhu cituje i znění uvedeného ustanovení podle novely zákona č. 92/1991 Sb. provedené zákonem č. 210/1993 Sb. (s účinností od 13. srpna 1993), které už výslovně stanoví zánik práva užívat majetek bývalých státních podniků vzniklého ze smluv uzavřených před 28. únorem 1992. Pro úplnost se v návrhu uvádí, že na dikci § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., nezměnily nic další novely provedené zákony č. 306/1993 Sb. a č. 224/1994 Sb.
Krajský soud v Ostravě je toho názoru, že ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., je retroaktivní povahy, pokud dle své poslední věty zasahuje i do práva užívat majetek vzniklého ze smluv uzavřených před 28. únorem 1992. Upozorňuje na skutečnost, že se jedná o zásah do majetkového práva (práva užívat majetek) založeného smluvně v době, kdy uzavírání nájemních smluv k majetku státu na delší časové období bylo jednáním právně dovoleným. S odkazem na čl. 1 Ústavy a podpůrně i na nález Ústavního soudu ze dne 24. května 1994 (č. 131/1994 Sb.) považuje Krajský soud v Ostravě napadené ustanovení za rozporné s jedním ze základních principů právního státu, s principem právní jistoty.
V návrhu se dále rozlišují dva případy retroaktivních důsledků § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Prvním je situace, kdy podle uvedeného ustanovení nájemní poměr ze zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., zanikl před nabytím účinnosti zákona č. 210/1993 Sb. (tj. před 13. srpnem 1993), druhým pak situace, když k zániku nájemního poměru došlo po uvedeném termínu (jak tomu bylo v případě rozhodovaném obecnými soudy). V obou případech podle názoru Krajského soudu v Ostravě dochází k retroaktivnímu působení napadeného zákonného ustanovení.
S ohledem na argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. března 1994 (č. 86/1994 Sb.) se Krajský soud v Ostravě domnívá, že retroaktivní působení § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyváží ani poukaz na veřejný zájem či veřejné blaho. Podle jeho názoru podobný retroaktivní zásah by mohl být věcně odůvodněn při odstraňování nerovností vzniklých u vztahů založených v době omezené smluvní volnosti stran a zákonem založené nerovnosti subjektů do smluvních vztahů vstupujících. "Napravování" zákona, přijatého demokraticky zvoleným parlamentem, uskutečněné až po poměrně dlouhé době jeho účinnosti při vědomí, že šlo v pořadí již o třetí pokus řešit otázku dlouhodobých nájmů majetku vymezeného v § 1 zákona č. 92/1991 Sb., je v návrhu proto považováno za nepřípustné narušení principu právní jistoty.
Krajský soud v Ostravě dále z hlediska principu ochrany důvěry občanů v právo upozorňuje na skutečnost, že právní subjekty, jednající v dobré víře, jsou retroaktivní úpravou postiženy i ekonomicky, protože perspektiva dlouhodobého užívání pronajatého majetku může mít vyšší ekonomickou hodnotu než hodnota smluveného nájemného. Dle názoru navrhovatele retroaktivní legislativní zásah by bylo lze ospravedlnit jen poskytnutím příslušné náhrady postiženým nájemcům.