VII.
Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem
37. Navrhovatel ve svém návrhu konkrétně namítá, že napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., dostalo rejstříkový soud do takového postavení, že i kdyby měl v rukou naprosto přesvědčivé důkazy, že obsah notářského zápisu je nesprávný, neúplný nebo nepravdivý, nemůže tyto důkazy provést a hodnotit, ale musí zápis provést, a to dokonce bez vydání jakéhokoliv formálního rozhodnutí o tomto zápisu. Napadené ustanovení je pak podle názoru navrhovatele v rozporu s Ústavou proto, že v případě jeho aplikace nelze hovořit o rozhodování nezávislého soudu.
38. Ústavní soud z obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2005 Sb. zjišťuje, že základním cílem navrhované novely byla celková transformace hmotněprávní a procesněprávní úpravy obchodního rejstříku. Dosavadní pojetí obchodního rejstříku navazuje nejen na prvorepublikovou úpravu a potažmo na před rokem 1918 platný rakouský obchodní zákoník a související předpisy, ale také na nové zkušenosti z Německa a Rakouska. Toto pojetí je opakovaně zdůvodňováno nutností implementace evropských směrnic a zvýšením ochrany třetích osob. Navržená úprava zákona klade především důraz na změnu procesněprávní úpravy zápisů do obchodního rejstříku, která je v převážné většině obsažena v o. s. ř. Byl opuštěn věcný přezkum a zaveden princip registrační (obdobně Itálie, Španělsko, Velká Británie apod.). Rejstříkový soud je tak oprávněn přezkoumat formální předpoklady návrhu a v dílčích věcech také hmotněprávní, pokud o nich nebyl předložen notářský zápis. K narušení právní jistoty nedochází, neboť přezkum úplnosti formulářů a souladu mezi listinami a návrhem zaručuje bezpečnost a přesnost právních vztahů. Vzhledem k tradici panující na území České republiky, ke zbytečnému nárůstu transformačních nákladů a vzhledem k celkové konstrukci českého právního řádu stojícího na veřejnoprávní kontrole zákonnosti, zachoval návrh zákona soud jako subjekt vedoucí celou agendu. Novou, byť v českém právu již využívanou a v evropských zemích běžnou metodou, bylo zavedení povinných formulářů s obligatorními přílohami. Řízení se v zásadě zahajuje na návrh a kladné rozhodnutí rejstříkového soudu se nečiní zvláštním rozhodnutím, ale ipso facto. Oproti tomu řízení zahájená ex officio specifické rozhodnutí vyžadují. Rozhodující role byla přenesena na podnikatele, kteří, majíce přístup ke všem relevantním zdrojům a informacím, by měli být s to formulovat takový návrh, který plně splní požadavky zákona. Důsledkem přijetí novely mělo být zrychlení procesu zápisu do obchodního rejstříku, eliminace případných dalších řízení a celkové zlepšení prostředí pro podnikání českých i zahraničních osob, a tím i lepší naplnění práv zaručených Listinou.
39. Ve zvláštní části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2005 Sb. se uvádí, že rejstříkový soud z důvodu přehlednosti celého systému, ochrany zákonnosti a zabránění matení veřejnosti formálně návrh přezkoumá, zda splňuje požadavky zákona, zda navržená firma není zaměnitelná nebo klamavá podle obchodního zákoníku a zda je předmět podnikání v souladu s vydanými oprávněními. Kromě zákonem výslovně určených bodů není soud oprávněn provádět jinou kontrolu došlého návrhu, s výjimkou ustanovení § 200db o. s. ř. Rejstříkový soud tak zjistí, zda je návrh podán v souladu se zákonem na formuláři a s požadovanými listinami a zda je mezi nimi soulad. Nápomocným, byť v celku silným argumentem byla také dikce čl. 10 První Směrnice Rady 68/151/EHS ze dne 9. března 1968 o koordinaci ustanovení k ochraně zájmů společníků a třetích osob, stanovených v členských státech pro obchodní společnosti ve smyslu čl. 58 Smlouvy o Evropských společenstvích, která o věcném přezkumu ničeho nestanoví. V zásadě by česká právní úprava mohla být formulována tak, že by se věcněprávní přezkum opustil zcela a vystačilo by se pouze s notářskými zápisy a jinou ingerencí notáře, kterou stávající právní řád zná. Pakliže je možné opustit věcněprávní přezkum úplně, pak jeho částečné zachování není nic, co by porušovalo zásady či co by narušovalo právní jistotu. Navržený zákon sice vychází z dílčího a podmíněného zachování věcného přezkumu proto, že i nadále uznává Aktivnost právnické osoby a tedy zvýšenou potřebu ochrany třetích stran, ale hlavní důvod je jinde. Tím je dosavadní pojetí obchodního zákoníku a paradigmatické pojetí nauky obchodního práva, kdy posun obchodního rejstříku (evidence) blíže k evidenčnímu náhledu je věcí komplexnější změny obchodního práva.
40. Z pohledu komparativního je třeba uvést, že ve státech Evropské unie mají některé státy právní úpravu obchodního rejstříku v samostatném zákoně navazujícím na občanský soudní řád, jiné mají úpravu v zákoníku obchodním a jiné v zákoníku občanském. Povolování zápisu do rejstříku je založeno rovněž zcela individuálně, a to jak na principu povolovacím, tak na principu registračním. Řízení je vedeno soudy, registrátory, správními úřady či patentovými úřady. Například v Nizozemí je obchodní rejstřík veden Obchodní komorou, která se v případě pochybnosti o legalitě požadovaného zápisu obrací na (kantonální) soud. V Německu obchodní rejstřík vede vždy místně příslušný rejstříkový soud podle sídla společnosti. Registraci provádí vyšší soudní úředník nebo soudce. Soudci jsou vyhrazeny například tyto úkony: první zápis, zápis změn stanov, které se nedotýkají pouze znění stanov, změny společenských smluv, výmaz z vymezených důvodů atd. Obchodní rejstřík je veden soudy elektronicky, významná je i role notářů při osvědčování skutečností souvisejících s procesy ve společnostech. Ve věcech squeeze-outu je minoritnímu akcionáři poskytnut specifický typ řízení, tzv. Spruchver-fahren, který se sice zahajuje na návrh, ale povinnost tvrzení navrhovatele se omezuje na okolnosti zjistitelné ze zprávy představenstva, navrhovatel nemusí vyčíslit konkrétní výši apod. Ve Švýcarsku je obchodní rejstřík veden příslušným Úřadem obchodního rejstříku (Handelsregisteramt), každý švýcarský kanton má vlastní úřad, kde se místně příslušné společnosti registrují. V Rakousku je systém vedení obchodního rejstříku obdobný jako v Německu. Obchodní rejstřík vede příslušný zemský soud a tam, kde je veden obchodní rejstřík, je vždy zřízen i speciální soud pro obchodní spory. I zde některé úkony provádí vyšší soudní úředník, závažnější náleží soudci. Ve věci squeeze-outu je zajištěn specifickým procesním institutem přezkum přiměřeného vyrovnání v nesporném řízení, ve kterém soud postupuje z úřední povinnosti. Ve Francii a Španělsku vedou obchodní rejstřík relativně samostatní příslušníci svobodného povolání - registrátoři. Ve Velké Británii vede obchodní rejstřík státní úřad tzv. Companies House. Ve Švédsku vede obchodní rejstřík tzv. Bolagsverket, což je úřad registrace švédských společností, samostatně fungující od poloviny roku 2004 (oddělil se od úřadu pro patenty). Tato instituce není financována z veřejných zdrojů, a proto vybírá poplatky za svoje služby. Provádí v podstatě veškeré úkony související s vedením společností, jako je zápis, výmaz, příjem účetních uzávěrek, rozhodnutí o likvidaci apod. Ve Finsku vede obchodní rejstřík Národní úřad pro patenty a registraci Finska. Obchodní rejstřík je zde založen na principu publicity, přičemž ohlášení změny či nových údajů zasílají tomuto úřadu buď společnosti samy nebo soudy. Jak je patrno z uvedeného přehledu, obchodní rejstříky mohou být spravovány jak subjekty soudními, tak i jinými. Pokud tak z nejrůznějších důvodů činí soudy, jde o výkon atypické, mimosoudní pravomoci.
41. Pokud jde o judikaturu ve věci rejstříkových soudů, Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") se v několika svých rozhodnutích vyjádřil k jejich charakteru. Například ve věci HSB - Wohnbau GmbH (C-86/00) či ve věci Job Centre (C-111/94) se ESD odmítl zabývat předběžnými otázkami vznesenými ze strany Okresního soudu v Heidelbergu (SRN), neboť jej jako rejstříkový soud nepovažoval za soud ve smyslu čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství s odůvodněním, že před ním není veden žádný spor, a označil ho za úřad, který na návrh rozhoduje o zápisu. ESD se rovněž odmítl zabývat otázkami položenými soudy členských států jednajícími jako správní, a ne soudní orgán - např. při řešení problematiky katastru nemovitostí (Doris Salzman, C-178/99) nebo při posuzování otázek vyvstalých ve sporu řešeném soukromým rozhodcem (Nordsee Deutsche Hochseefisherei GmbH v. Reederei Mond, C-102/81). Z uvedeného plyne, že ESD zápis do obchodního rejstříku stejně jako vklad do katastru nemovitostí nepovažuje za rozhodnutí řešící sporné otázky před nezávislým soudem, ale zápis považuje za rozhodnutí správní, které není ukončeno rozhodnutím, jež má charakter soudního rozhodnutí.
42. Normy Evropské unie upravují pouze samotný obchodní rejstřík, nikoli způsob jeho vedení, který ponechávají zcela na vnitrostátní úpravě. Obecně lze tedy říci, že bylo zcela na vůli zákonodárce, pro jakou právní úpravu se pro Českou republiku rozhodl i zda zachoval vedení rejstříku, byť ve formě převážně administrativních úkonů, na soudech. Ponechal-li pak český zákonodárce hmotněprávní úpravu v zákoníku obchodním a procesněprávní úpravu v o. s. ř. a zvolil-li pro zápis do rejstříku zavedení tzv. registračního principu, nelze tuto právní úpravu jako takovou považovat za protiústavní.
43. Řízení ve věcech obchodního rejstříkuje zvláštním druhem nesporného řízení. Hmotná práva, která jsou předmětem takového řízení, upravují převážně ustanovení § 27 až 38l obchodního zákoníku. Řízení ve věcech obchodního rejstříkuje pak upraveno v § 200a a násl. o. s. ř. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích, zahraničních osobách i dalších osobách, o nichž to stanoví zákon. Tento seznam obsahuje údaje, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 35 obchodního zákoníku, jakož i další v zákoně stanovené údaje. Novelizace provedená zákonem č. 216/2005 Sb. přinesla zcela zásadní změnu ve způsobu zahájení řízení, ve způsobu vedení řízení a ve způsobu a obsahu rozhodování soudu. Došlo především ke zjednodušení vlastního řízení před soudem, a to upuštěním od věcného (materiálního) přezkumu návrhu na zahájení rejstříkového řízení. Přenesením části odpovědnosti za správnost zápisů na zapsané osoby byla oslabena úloha soudu jako garanta souladu zápisu s právním řádem, a to zavedením přezkumu pouze formálních předpokladů návrhu.
44. Podle právní úpravy uvedené v zákonu č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 80a odst. 1: "Notář sepíše na žádost notářský zápis o rozhodnutí orgánu právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis pořízení takového notářského zápisu vyžaduje, nebo pokud je rozhodováno o skutečnostech zapisovaných do veřejných seznamů, i když zvláštní právní předpis pořízení takového notářského zápisu nevyžaduje.". Podle ustanovení § 80e odst. 1 notářského řádu: "Zjistí-li notář v průběhu jednání orgánu právnické osoby, který přijímá rozhodnutí, o kterém má být pořízen notářský zápis, že nejsou splněny předpoklady pro přijetí rozhodnutí vyžadované právními předpisy nebo zakladatelskými dokumenty, poučí o tom předsedajícího a tuto skutečnost uvede do notářského zápisu. Totéž platí, pokud je obsah navrhovaného usnesení nebo přijatého usnesení v rozporu s právními předpisy nebo zakladatelskými dokumenty.". Jak Ústavní soud zjistil z notářského zápisu ze dne 9. září 2005 sp. zn. NZ 214/2005, N 219/2005, čl. III odst. 2, který je založen ve spise Městského soudu v Praze pod sp. zn. Rg. B 1563, notář JUDr. J. K. v posuzovaném případě osvědčil, že při jednání valné hromady obchodní firmy Zkušebnictví, a. s., na kterém byl přítomen, byly splněny formality, ke kterým jsou společnost a její orgány povinny.
45. Je zřejmé, že přijetím napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., došlo k výraznému posílení odpovědnosti notářů, kteří garantují zákonnost jednání předcházejícího přijetí rozhodnutí orgánu právnické osoby. Notář sepisující notářský zápis, který má charakter veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), odpovídá za zákonnost jím ověřovaného právního úkonu a za jeho soulad se zakladatelskými dokumenty právnické osoby. Ustanovení § 200da o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., vymezuje okruhy případů, ve kterých soud povoluje zápis rozhodnutím a ve kterých povoluje zápis tak, že jej provede, a to tak, že stanoví, kdy se provádí zápis bez vydání rozhodnutí a kdy soud rozhodnutí o povolení zápisu vydá. Soud je tedy povinen vycházet z notářského zápisu, jeho hmotněprávní obsah v rejstříkovém řízení nepřezkoumává, pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností učinil notář (§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.), a to v případě, že navrhovatelem a jediným účastníkem řízení je podnikatel, kterého se zápis týká.
46. Problematikou rejstříkového řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Například v usneseních ze dne 24. ledna 2000 sp. zn. III. ÚS 360/99 a ze dne 29. května 2001 sp. zn. II. ÚS 361/99 (ve Sbírce rozhodnutí Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud dospěl k závěru, že v rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku; akcionáři společnosti tak nejsou účastníky rejstříkového řízení.
47. Námitky navrhovatele směřují ve své podstatě ke skutečnosti, že podle dikce napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., je soud oprávněn pouze zaregistrovat skutečnosti uvedené v notářském zápisu, nikoliv je věcně zkoumat a o nich rozhodnout. Z odůvodnění podaného návrhu na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., lze dovodit, že navrhovatel zcela subjektivně "nepřijal" zavedený registrační princip a nadále z pozice "soudce" setrvává na požadavku věcného přezkumu návrhu na zápis, včetně provedení hodnocení důkazů. Svou argumentací se navrhovatel ve skutečnosti snaží eliminovat či změnit dopady stávající právní úpravy dané problematiky, a staví tak Ústavní soud do role pozitivního zákonodárce, která mu však, jak vyplývá z čl. 87 Ústavy, který taxativně vymezuje jeho pravomoci, nenáleží.
48. K námitce navrhovatele, že je nezbytné respektovat závěry, ke kterým dospěl Evropský soud v rozsudku ze dne 21. října 2003 ve věci Kreditní a průmyslové banky proti České republice, Ústavní soud uvádí, že v daném případě se jednalo o zavedení nucené správy v bance na dobu od 30. září 1993 do 31. března 1994. Banka v době zavedení nucené správy nepřestala existovat a banku zastupoval nucený správce, který byl zapsán i do obchodního rejstříku. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy banka namítala, že neměla opravný prostředek ke správnímu rozhodnutí České národní banky zavést nucenou správu nebo k následným správním a soudním rozhodnutím. Evropský soud v citovaném rozsudku připomenul, že "... tam, kde (jako v posuzovaném případě) rozhodnutí přijatá správními orgány, které rozhodují o občanských právech a závazcích, sama nesplňují požadavky čl. 6 Úmluvy, je nezbytné, aby taková rozhodnutí podléhala následné kontrole soudního orgánu s plnou jurisdikcí, který poskytuje záruku ochrany tohoto článku (viz např. Albert a Le Compte proti Belgii, 1983, Ortenberg proti Rakousku, 1994, Bryan proti Spojenému Království, 1995)". Podstatou v dané věci byla neexistence účinného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu o zavedení nucené správy. V projednávaném případě se oproti rozhodnutí ve věci Kreditní a průmyslové banky jedná o zcela jiný případ, který nelze na danou věc aplikovat. V případě řízení ve věcech obchodního rejstříku, konkrétně v případě podání návrhu a aplikace napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., soud provede posouzení návrhu z hlediska formálních předpokladů. Neshledá-li překážky k rozhodnutí ve věci, provede zápis do rejstříku bez vydání rozhodnutí. V rejstříkovém řízení se z hlediska hmotného práva notářský zápis jako veřejná listina totiž nepřezkoumává (§ 134 o. s. ř.), pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností učinil notář (§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.). Provedení zápisu nelze tedy za rozhodnutí označit, je pouze úkonem soudu (§ 36 a násl. o. s. ř.). Z povahy tohoto úkonu soudu plyne, že proti němu není přípustný opravný prostředek (není tu žádný výrok, se kterým by mohl účastník řízení nesouhlasit). Věc Kreditní a průmyslové banky proti České republice na posuzovanou věc tedy nedopadá a odkaz na ni nepovažuje Ústavní soud za případný.
49. V doplnění návrhu ze dne 8. ledna 2007 navrhovatel odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 720/01 (ve Sbírce rozhodnutí nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud podle názoru navrhovatele nepochybně považoval možnost posouzení platnosti usnesení valné hromady v rejstříkovém řízení za jednu z procesních záruk. K tomu Ústavní soud uvádí, že v daném případě se jednalo o spor na určení neplatnosti usnesení valné hromady o převodu jmění na "hlavního akcionáře". Stěžovatelé byli v řízení ve věcech obchodního rejstříku vyloučeni (§ 200c o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 216/2005 Sb.), a tím dle svého tvrzení byli i fakticky vyloučeni z nalézacího řízení, neboť jejich odpůrce výmazem z obchodního rejstříku zanikl. Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že rozhodnutí rejstříkového soudu nelze považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy do práv stěžovatelů, a uvedl, že: "Podání žaloby na neplatnost usnesení valné hromady není bez dalšího automaticky důvodem pro přerušení řízení, ale je na rejstříkovém soudu, resp. dle tehdy platné právní úpravy bylo, aby uvážil, zda s ohledem na důvody, pro které je neplatnost usnesení namítána, bylo namístě řízení přerušit. Soudem zvolený postup tak byl v souladu s platnou právní úpravou, odpovídal smyslu a účelu další související právní úpravy týkající se přeměny obchodních společností, jejímž cílem je bez průtahů umožnit zápis těchto změn, ke kterým dochází na smluvním základě jejich společníků, a to s ohledem na to, že proces přeměny společnosti, který je závažným zásahem do existence společnosti, je od určitého okamžiku s ohledem na jeho právní, ekonomické a technické aspekty procesem těžko zvratitelným. Uvedenému nasvědčuje ustanovení § 131 odst. 4 a konečně i § 220h obchodního zákoníku, kdy od okamžiku zápisu do obchodního rejstříku je považován vzniklý stav za nezvratný, a to i se zřetelem na zájmy třetích osob, které jsou upřednostňovány před zájmy vlastních akcionářů. Právě s ohledem na tuto právní úpravu Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelů, že z ustanovení § 131 odst. 8 obchodního zákoníku vyplývá stěžovateli v obecné rovině tvrzená nutná posloupnost nejdříve řízení sporného a teprve nato řízení nesporného. Ústavní soud neshledává, že by se v případě převodu jmění na jediného akcionáře ve vazbě na jeho zápis do obchodního rejstříku a možnosti sporného řízení ohledně neplatnosti usnesení valné hromady jednalo o situaci natolik odlišnou od jiných přeměn společnosti, že by v tomto případě měl zaujmout jiné stanovisko než ve svých předchozích rozhodnutích týkajících se totožné problematiky, neboť i v ostatních případech platí, že od okamžiku zápisu společnosti do obchodního rejstříku soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady, i kdyby ji shledal.".
50. Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 720/01 dále konstatoval, že: Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nelze tudíž považovat za porušení nebo omezení citovaného práva na soudní ochranu případ, kdy podle právní úpravy akcionáři akciové společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení, za situace, kdy právo na soudní a jinou právní ochranu jim není odepřeno právě s ohledem na ustanovení § 131 ve spojení s ustanoveními § 220h, 220k, 2201 a 220p obchodního zákoníku. Akcionáři akciové společnosti se tedy mohou svých práv domáhat u nestranného a nezávislého soudu jiným způsobem, než účastenstvím v rejstříkovém řízení (včetně možnosti uplatnit výhrady proti tomuto jinému řízení následně i u Ústavního soudu). Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím rejstříkového soudu nedošlo k neústavnímu omezení vlastnického práva stěžovatelů coby akcionářů, neboť možnosti právní ochrany jejich majetkových práv spojených s vlastnictvím akcií jim zůstaly přiměřeně zachovány, nehledě k tomu, že samotné vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah akcionářských práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy podstaty akciové společnosti vyplývá možnost "rizika" změn postavení jejích společníků, zejména minoritních akcionářů. Ústavní soud má tak za to, že takto konstruovaná právní úprava, tj. nemožnost účasti akcionáře v rejstříkovém řízení s poukazem na uvedené ostatní možnosti uplatňování jeho práv v odlišných samostatných řízeních, má z pohledu proporcionality v konkurenci stojících vlastnických a od nich posléze odvozených dalších práv většinových a menšinových akcionářů, jakož i jejich z povahy věci plynoucích odlišných zájmů své ústavně akceptovatelné odůvodnění. Jinými slovy, lze v tomto směru v naznačených souvislostech konstatovat mutatis mutandis závěry vyjádřené v usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 324/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 10, usnesení č. 8, str. 363), dle jehož rationis decidendi "pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mellachen a spol., 1989, A-169).". Ústavní soud konstatuje, že od závěrů uvedených v citovaném usnesení se nemá důvodu odchýlit ani v posuzovaném případě, i když u obou případů se jedná o poněkud odlišný právní základ. Oba návrhy však spojuje snaha navrhovatelů řešit v rámci rejstříkového řízení svá hmotná práva upravená obchodním zákoníkem.
51. Navrhovatel v doplnění návrhu ze dne 8. ledna 2007 rovněž uvedl, že faktor spravedlivého procesu je podmínkou posuzování proporcionality při zásazích do práva pokojného užívání majetku, a proto nelze od sebe odtrhnout hmotněprávní a procesněprávní aspekty práva výkupu. Podle názoru navrhovatele posouzení platnosti usnesení valné hromady v rejstříkovém řízení má svůj jedinečný význam a je jedinou stávající (a efektivní, i když polovičatou) možností přezkoumání opatření, v jehož důsledku dochází k zásahu do vlastnického práva. K tomu Ústavní soud uvádí, že z uvedeného tvrzení navrhovatele zcela nepochybně vyplývá, že i sám navrhovatel je si vědom skutečnosti, že samotná změna příslušných ustanovení upravujících postup rejstříkového soudu při zápisu změny do obchodního rejstříku tak, že by byl zakotven povinný soudní přezkum zapisovaných skutečností, není schopna odstranit navrhovatelem tvrzené nedostatky úpravy zakotvené v ustanoveních § 183i až 183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb. Z uvedeného lze dovodit, že navrhovateli jde zcela evidentně pod záminkou tvrzené neústavnosti napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., bez ohledu na jeho provázanost s hmotněprávní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, o změnu ustanovení § 183i až 183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., upravujících právo výkupu účastnických cenných papírů. Ústavní soud proto považuje tvrzení navrhovatele o neústavnosti napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., jenom proto, že hmotněprávní úprava výkupu účastnických cenných papírů se mu jeví jako protiústavní, za zavádějící. Řízení ve věcech zápisu do obchodního rejstříku není podle názoru Ústavního soudu vhodným ani dostatečným nástrojem schopným ochránit tvrzená zasažená práva akcionářů. Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 18. května 1999 sp. zn. I. ÚS 185/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek č. 14, usnesení č. 35, str. 331) uvedl, že v řízení před rejstříkovým soudem se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku. Pro případ, že by práva akcionářů mohla být dotčena nezákonností rozhodnutí, na jehož základě k příslušnému zápisu do obchodního rejstříku dochází, poskytuje zákon ochranu těmto právům tam, kde to považuje za potřebné, jiným způsobem.
52. Z textu ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., jednoznačně vyplývá, že po přijetí napadeného ustanovení soudy v zákonem stanovených případech již nepřezkoumávají hmotněprávní předpoklady návrhů na zápis, ale pouze předpoklady formální, přesně definované zákonem, a jde tak o činnost převážně registrační. K celé věci považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že dle stávající právní úpravy subjekty podávající návrh na zápis do rejstříku (dále jen "účastníci") platí notáři odměnu za sepsání notářského zápisu (vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve znění pozdějších předpisů). Rovněž mají uloženu povinnost zaplatit i příslušný soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve věcech obchodního rejstříku (zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Jedná se tak o placené úkony, bez jejichž splnění nemůže být zápis do rejstříku proveden. Účastníci pak legitimně očekávají, že pokud jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky k provedení zápisu, včetně připojení příslušného notářského zápisu osvědčujícího soulad usnesení valné hromady s příslušnými právními předpisy, nelze mít pochyb, že stanovené podmínky k provedení zápisu byly splněny a zápis do rejstříku může být proveden.
53. Ke standardním právním nástrojům jak evropských ústavních soudů, tak soudů mezinárodních, resp. nadnárodních (srov. četná rozhodnutí Evropského soudu i ESD) patří test proporcionality, který soudy používají mj. při posuzovaní střetu veřejného zájmu s individuálními právy či svobodami. V nálezu ze dne 13. srpna 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105, str. 177, vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.) Ústavní soud s odvoláním na preambuli a první článek Ústavy konstatoval, že v případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem, resp. s jinými základními právy či svobodami je třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je zásada proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná zásada zahrnuje tři kritéria posuzování přípustnosti zásahu. Prvním z nich je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o kritérium potřebnosti, dle něhož je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných prostředků. Třetím kritériem je princip přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních.
54. Ústavní soud má za to, že provedení zápisu do rejstříku bez vydání rozhodnutí za předpokladu, že zapisované skutečnosti mají podklad v připojeném notářském zápisu, a za předpokladu, že účastníkem řízení je pouze podnikatel a že provedení takového zápisu navrhl, je, jak vyplývá z již citované obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2005 Sb., jistě legitimním cílem, neboť základem navrhované novely byla právě celková transformace hmotněprávní a procesněprávní úpravy obchodního rejstříku a důsledkem přijetí novely mělo být zrychlení procesu zápisu do obchodního rejstříku, eliminace případných dalších řízení a celkové zlepšení prostředí pro podnikání českých i zahraničních osob, a tím i lepší naplnění práv zaručených Listinou. Provedení přímého zápisu v rámci registračního principu dostojí i nárokům kritéria způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného zájmu. Napadené ustanovení je způsobilé dostát nárokům čl. 36 odst. 2 Listiny a zajistit soudní ochranu právům, jež mohla být v souvislosti se zápisem do rejstříku dotčena. Tohoto cíle lze dosáhnout i bez soudního přezkumu, neboť povinná forma připojeného notářského zápisu garantuje správnost skutečností do rejstříku zapisovaných. Cíl, který napadené ustanovení sleduje, se proto jeví jako legitimní.
55. Zkoumat je však dále třeba potřebnost zvoleného prostředku z pohledu jeho šetrnosti ve vztahu k základním právům, která jsou podle názoru navrhovatele porušena, tj. k právu na spravedlivý proces a k zásadě nezávislosti soudů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základním smyslem obchodního rejstříkuje zajistit transparentnost podnikatelského života, zpřístupnit každému zájemci všechny údaje o obchodníkovi, které jsou důležité z hlediska jeho důvěryhodnosti, z hlediska jeho schopnosti a vůle plnit existující i budoucí závazky. Obchodní rejstřík směřuje především k evidenci osob vystupujících v obchodních vztazích. Evropská unie je přitom postavena na myšlence svobodné hospodářské soutěže a právního státu. V souladu s vyvíjející se právní úpravou i judikaturou v zemích Evropské unie je v souvislosti s vedením obchodního rejstříku viditelný posun k plnění jeho funkcí v pouhé evidenci podnikatelských subjektů, přičemž hmotněprávní přezkum by měl být opuštěn a rozhodující role by měla být přenesena na podnikatele, který by měl být s to formulovat takový návrh, který splní požadavky zákona. Ve světle výše uvedeného plně obstojí i druhé měřítko principu proporcionality, to je potřebnost zvoleného prostředku.
56. Z hlediska třetího kritéria, tedy kritéria přiměřenosti (v užším smyslu), Ústavní soud neshledal, že by napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., v porovnání s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, neústavním postupem omezovalo právo navrhovatele či účastníků rejstříkového řízení na spravedlivý proces či bylo v rozporu se zásadou nezávislosti soudů. Zákonodárce měl samozřejmě prostor k úvaze, zda zakotví přímý zápis do obchodního rejstříku, a byl přitom povinen dbát na to, aby zvolený postup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. Ústavní soud uznává, že rekodifíkace občanského soudního řádu zákonem č. 216/2005 Sb. znamenala podstatné změny v pojetí vedení obchodního rejstříku, tyto změny ve vztahu k napadenému ustanovení však nejsou v žádném případě v rozporu s přiměřeností použitých prostředků. Podle ustálené judikatury Evropského soudu není smyslem čl. 6 odst. 1 Úmluvy vytvořit nová hmotná práva postrádající zákonný podklad v daném státě, nýbrž poskytnout procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem, přičemž tento článek sám o sobě nezajišťuje právům a závazkům zajišťovaným právním řádem smluvních států žádný konkrétní věcný obsah.
57. Ústavní soud nezjistil, že by ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., princip proporcionality ve vztahu ke všem třem posuzovaným komponentům porušovalo ani že by v důsledku jeho aplikace došlo ke zneužití práva chráněného ústavním pořádkem.
58. Pokud se týká tvrzení navrhovatele o porušení principu nezávislosti soudní moci napadeným ustanovením § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., Ústavní soud konstatuje, že princip nezávislosti soudů je jedním ze stěžejních ústavních principů. V České republice moc soudní vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, a to podle výslovného znění čl. 81 Ústavy. V čl. 82 odst. 1 Ústava dále zaručuje nezávislost a nestrannost soudců při výkonu soudcovských mandátů. Základní zásady soudního řízení jsou pak upraveny Ústavou a Listinou, které ve svých ustanoveních vymezují pravomoc soudní moci (viz čl. 4 a 81 až 96 Ústavy) a minimální standardy dodržování základních práv a svobod účastníků soudních řízení, včetně ústavního práva každého na soudní a jinou právní úpravu a na spravedlivý proces (viz čl. 36 až 40 Listiny). Všichni účastníci soudního řízení mají před soudem rovná práva (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy), a to bez ohledu na jejich formu a postavení ve společnosti. Nezávislost rozhodování obecných soudů se pak uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 Listiny, z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i z čl. 1 Ústavy. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny je pak výrazem jedné ze stěžejních zásad, na nichž spočívá demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy). Ochrana těchto práv je ústavně svěřena především obecným soudům (čl. 90 Ústavy), které při výkonu své jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy), a to jak v oblasti hmotného, tak i procesního práva, jehož předpisy (pro úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený postup, jímž je vázán nejen účastník soudního řízení, ale i obecný soud sám. Aplikace těchto procesních předpisů obecnými soudy, případně jejich výklad jako formální (procesní) předpoklad zákonnosti jejich rozhodnutí, musí proto být vždy s ústavními principy ve shodě.
59. Skutečnost, že soud zkoumá podmínky pro provedení zápisu pouze z formálního hlediska, není v rozporu se zásadou nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) ani neznamená porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Listina poskytuje soudní (procesní) ochranu pouze tomu právu, které účastníkům právní řád (hmotné právo) garantuje. Smyslem tohoto ustanovení je tedy poskytnout právo na spravedlivý proces k uplatnění svého práva, tedy práva, které zákonodárce účastníkům jako subjektivní právo zaručuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy by pak k porušení práva na spravedlivý proces došlo, pokud by bylo porušeno právo projednat záležitost účastníka řízení spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., znamenalo porušení takto prohlášeného práva na spravedlivý proces, které zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování ustanovení § 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
60. Ústavní soud je názoru, že napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., není ani v rozporu s požadavkem tzv. plné soudní jurisdikce tak, jak tvrdí navrhovatel. Ochrana podnikatelů proti nežádoucím zápisům do obchodního rejstříkuje totiž upravena pro případ fikce zápisu v ustanovení § 200db odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., podle jehož dikce se podnikatel a osoby, které se podle zvláštního předpisu zapisují do rejstříku v rámci zápisu podnikatele, mohou do jednoho měsíce od zápisu návrhem domáhat u rejstříkového soudu výmazu nebo změny dotčeného zápisu.
61. Navrhovatel svůj návrh na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., odůvodnil tvrzením, že napadené ustanovení občanského soudního řáduje podle jeho názoru v rozporu s právem na spravedlivý proces a v rozporu se zásadou nezávislosti soudů zakotvenou v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud rozpor napadeného ustanovení s ústavním pořádkem neshledal. Nad rámec argumentace navrhovatele se pak Ústavní soud zabýval tím, zda předmětná právní úprava ústavně nekonformním způsobem nezasahuje do vlastnických práv, a dospěl k závěru, že minoritní i majoritní vlastníci mají k dispozici prostředky právní ochrany garantované hmotněprávními ustanoveními obchodního zákoníku (ustanovení § 183k odst. 1 obchodního zákoníku), a tudíž vlastnická práva vlastníků účastnických cenných papírů nejsou dotčena. K ochraně vlastnického práva v souvislosti s aplikací ustanovení § 183i až 183n obchodního zákoníku se pak Ústavní soud podrobně vyjádřil v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (viz výše).
62. Pokud napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., ukládá soudu při splnění zákonem stanovených podmínek provedení zápisu do obchodního rejstříku v rámci nesporného řízení a Ústavní soud neshledal v souvislosti s aplikací tohoto ustanovení jeho rozpor s ústavním pořádkem, nelze ve světle výše uvedeného než uzavřít, že nejsou dány důvody pro zrušení napadeného ustanovení.
63. Ústavní soud proto návrh za zrušení ustanovení § 183i až 183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a návrh na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., nyní ustanovení § 200da odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************