Replika navrhovatelů
30. Navrhovatelé ve své replice ze dne 18. 5. 2007 nejprve nastínili úpravu dohledu nad výkonem lékařského povolání ve vybraných evropských státech (Spolkové republice Německo, Rakousku, Belgii, Norsku, Nizozemí, Irsku, Spojeném království a Slovensku) a dovodili, že "současný systém v ČR, který svěřuje bezbřehé pravomoci České lékařské komoře bez jakéhokoli dohledu státu, je zcela odlišný od ostatních evropských systémů, které nezasahují nežádoucím způsobem do ústavně garantovaných práv".
31. Vyslovili dále přesvědčení, že "právo na lékařskou profesní samosprávu" není právem ústavně zaručeným, a poukazují na názory vyslovené v právní teorii, podle nichž ústavní koncepce výkonu veřejné moci v České republice v širokém smyslu "je mezerovitá a výslovně počítá jen s územní samosprávou, přičemž nezná existenci jiných forem samosprávy, jako jsou samospráva profesní, hospodářská, vědecká, sociální, školská nebo akademická" ("Ústavní právo ČR 1, MU, Brno 2003"), a jeho "chabou ústavní oporu" lze najít pouze v úvodním prohlášení Listiny základních práv a svobod, kde ústavodárce uznává "samosprávné tradice našich národů".
32. Navrhovatelé vyjádření Poslanecké sněmovny oponují opětovným zdůrazněním, že povinné členství v profesní organizaci není jediným myslitelným řešením, jelikož možnost kontroly a dohledu nad jednotlivci vykonávajícími určité povolání není založena povinným členstvím v takovém kontrolním orgánu, ale pravomocí, která je takovému orgánu svěřena. Potřebnou odbornost kontroly, opakují navrhovatelé, může zajistit samotný stát svými "lékaři-odborníky". Otázka zátěžlivosti podmínek členství v České lékařské komoře je podle navrhovatelů "zcela irelevantní", neboť tak jako tak (byť by byly stanoveny podmínky "zcela minimální, jako jsou v současné době") jde o "členství povinné a nucené". Zrušení obdobných ustanovení zákona č. 220/1991 Sb. týkajících se povinného členství v České stomatologické komoře a České lékárnické komoře nebylo navrženo, neboť "je třeba zasahovat do právního řádu v co nejmenší míře" a "uvedené komory plní své funkce poněkud lépe než ČLK a bez nepatřičných excesů", pročež je namístě "novelizaci" úpravy, která může být protiústavní rovněž, ponechat na zákonodárci.
33. V souvislosti s vyjádřením Senátu navrhovatelé zpochybnili výstižnost poukazu na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie, stížnosti č. 6878/75; 7238/75, a ze dne 10. 2. 1983 ve věci Albert a Le Compte, stížnosti č. 7299/75; 7496/76. Prvně jmenovaný rozsudek vychází ze situace, kdy členové belgické lékařské komory a jejich zájmy byly a stále jsou velice silným způsobem kontrolovány přímo státem, který podstatnou měrou promlouvá jak do ustavení členů orgánů komory, tak do znění důležitých předpisů komory či do disciplinárního řízení, a proto podle navrhovatelů není použitelný na odlišné poměry v České republice, kde "ČLK připomíná v současné době spíše odborovou organizaci či sdružení soukromého práva", nikterak nechrání menšinové názory "lékařů-soukromníků", politicky se angažuje a její členové jsou "nuceni si navíc takovou komoru platit". Co do druhého rozsudku Evropského soudu pro lidská práva navrhovatelé uvádějí, že v jeho relevantní části je "pouze odkázáno" na rozhodnutí předchozí.
34. Oproti tomu se navrhovatelé dovolávají "novější judikatury Evropského soudu pro lidská práva", která se "zabývá především právem se nesdružovat" a která z něj výslovně nevyjímá ani veřejnoprávní korporace, jakož i judikatury, jež se týká formálního vzniku či právního zakotvení na jedné straně a faktického působení sdružení a korporací na straně druhé ("§ 100 Chassagnou a ostatní v. Francie, ze dne 29. dubna 1999"), případně judikatury, jež význam negativní složky svobody sdružování - byť v souvislosti s "nuceným vstupem do odborové organizace" -potvrzuje ("rozsudek Sorensen a Rasmussen v. Dánsko, ze dne 11. 1. 2006" v "§ 54").
35. Navrhovatelé vyslovili současně podezření, že vyčlenění sdružení veřejného práva z pojmu sdružení ve smyslu čl. 11 Úmluvy je zcela účelové, neboť především sdruženími založenými zákonem může být porušena svoboda se nesdružovat a nebýt nucen ke sdružování, jelikož soukromoprávní sdružení sotva mohou mít prostředky pro zabezpečení a vynucení povinného členství v nich; k tomu dodávají, že "ze znění článku 20 Listiny základních práv a svobod také nikterak nevyplývá rozdíl pro aplikaci na sdružení soukromého či veřejného práva".
36. S vyjádřením Ministerstva zdravotnictví se navrhovatelé naopak ztotožnili. Rovněž nevidí důvod, zejména vzhledem k pravomocem svěřeným České lékařské komoře a jejímu faktickému "fungování", pro který by ji bylo možné vyjmout z dosahu čl. 20 a 27 Listiny. Vyzdvihli též argument ministerstva, že při výkonu správy této části věcí veřejných přímo státním orgánem bude tento orgán v porovnání s ČLK nezávislejší, neboť její volení funkcionáři jsou logicky svými voliči motivováni "hájit především jejich zájmy jako lékařů, nežli zájem pacientů, zájem veřejný". Navrhovatelé dali najevo, že jsou s ministerstvem zajedno i v úsudku, že zákonné vymezení České lékařské komory "významně" vybočuje z "evropských úprav lékařských komor". Upozornili též, že v čl. 11 odst. 2 Úmluvy je zakotveno kritérium "nezbytnosti", přičemž "slovo nezbytný není tak ohebné jako výrazy užitečný nebo vhodný", a vyslovili domněnku, že právě v případě zákonné úpravy České lékařské komory k záměně pojmů "nezbytnost" a "vhodnost" došlo.
37. S vyjádřením České lékařské komory navrhovatelé "zásadně nesouhlasí", jestliže je tvrzeno, že současné členství v lékařské komoře má "pouze povahu zápisu"; byť ne za každých okolností je povinné členství v lékařské komoře samo o sobě neústavní, jeho neústavnost se zakládá "až v souvislosti s úpravou lékařské komory, která se v případě ČLK počíná blížit v některých ohledech až sdružení soukromého práva". Podle navrhovatelů není správný ani názor, že v případě nepovinného členství by se dohled ze strany komory stal nemožným, neboť je možné uvažovat o systému "podobném anglickému", "kde ... dozoru komory podléhají všichni registrovaní lékaři, přičemž si komora dokonce stanovuje svůj etický kodex sama". Úmluvy Rady Evropy, na které se Komora odvolává, se nedotýkají přímo profesní samosprávy, ale jen samosprávy územní, a doporučení Výboru ministrů pak nejsou pro členské státy Rady Evropy právně závazné. Co do Komorou dovozovaného vztahu lékaře a státu navrhovatelé namítají, že v rámci posudkové činnosti je lékař spíše v postavení jakéhosi "kvaziorgánu" státu a jeho činnost je namířena proti pacientovi, a nikoli proti státu, jak je tvrzeno. Vyjádření Komory - jako celek - navrhovatelé v závěru hodnotí tak, že se z něj podává Její přirozená touha zůstat ve stávající pozici samosprávné stavovské organizace, která má veškerá myslitelná oprávnění, aniž by se komukoli zodpovídala a byla jakkoli kontrolována".
38. Navrhovatelé posléze přitakali Odborovému svazu zdravotnictví a sociální péče České republiky potud, že je třeba zohledňovat rozdíly mezi oběma typy výkonu lékařského povolání (tj. soukromými lékaři a lékaři-zaměstnanci), zároveň však zdůraznili, že je-li "zaručena svoboda se svobodně sdružovat k ochraně hospodářských a sociálních zájmů každému, pak musí jak pro lékaře-zaměstnance, tak lékaře-soukromníky platit stejně".
39. Dne 6. 6. 2007 Ústavnímu soudu došlo "Doplnění vyjádření ze dne 18. 5. 2007 o časopis ČLK", jehož přílohou bylo 15 vyhotovení Českou lékařskou komorou vydávaného časopisu Tempus medicorum, roč. 2007, č. 5. Navrhovatelé vysvětlili, že tak učinili proto, aby si touto "vizitkou" České lékařské komory mohl Ústavní soud o této organizaci "udělat bezprostřední obrázek".
40. Konečně, dne 30. 6. 2008, předložili navrhovatelé další "Doplnění vyjádření", v němž ohlásili polemiku se "zastánci povinného členství", a odkazujíce na dříve uplatněnou argumentaci, ji v jednotlivostech a podrobněji rozvíjejí. Odmítají srovnání samosprávy a státní moci, jakož i argument, který staví do jedné roviny státní občanství a příslušnost k obci či kraji s povinným členstvím ve stavovské organizaci. "Z tohoto pohledu" má prý smysl územní samospráva, ta se však soustřeďuje na místní záležitosti, a "na rozdíl od ČLK zpravidla nevydává politicky vyhraněné tiskoviny" a "nepropaguje názory konkrétní politické strany". Občané, nesouhlasí-li s projevy své obce, ji mohou změnit, což u lékaře možné není, byť vnější projevy Komory dosahují úrovně "ne nepodobné předlistopadovému Rudému právu", a připomínají "spíše základní organizaci jedné politické strany", což navrhovatelé dokumentují připojením dalšího čísla časopisu Tempus medicorum. Navrhovatelé uznávají, že zřízení samosprávné profesní komory je "pouze politickým rozhodnutím", které samo o sobě není zásahem do ústavně zaručených základních práv, a že ne vždy musí být povinné členství neústavní, připomínají však, co již dříve uvedli, že se protiústavním stává až "v souvislosti s úpravou lékařské komory", blíží-li se sdružení soukromého práva. Opakovaně "za absurdní" považují názor, že s povinným členstvím se nespojuje povinnost, nýbrž právo podílet se na samosprávě, neboť lékaři prý mají nyní "pouze právo vybrat si, zda budou vykonávat své povolání či nikoli". Znovu pak odporují názoru, že se čl. 20 a 27 Listiny "na profesní komory" nevztahují, neboť, jak již dříve též uvedli, "zákonodárce užitím pojmu členství a právní úpravou její činnosti přiblížil ČLK soukromoprávním sdružením", a ČLK se tak ve své faktické činnosti vskutku projevuje. Sice je vždy nutné "vést seznam lékařů, ze kterého bude možné ověřit jejich způsobilost vykonávat svá povolání", to však podle navrhovatelů povinné členství v ČLK neodůvodňuje, neboť to lze svěřit příslušnému státnímu orgánu. Konečně pokládají navrhovatelé za nepřípadný i argument, že Komora vystupuje proti státu při ochraně zdraví občanů (čímž se přibližuje komoře advokátů), jelikož - kromě jiného - až dosud, jak ukazuje "historická zkušenost", vyvíjí činnost nikoli pro ochranu pacientů, nýbrž zájmů vlastních, resp. samotných lékařů a jejich "obvykle finančních" požadavků. Navrhovatelé shrnují, že povinné členství tedy není odůvodněno ani nutností vést seznam lékařů ani ochranou pacientů, neboť první úkol lze zabezpečit bez povinného sdružování v ČLK a druhý Komora "neplní a ani ze své podstaty plnit nemůže". Tvrzení, že převzetí úkolů Komory státem by bylo neúčelné "s ohledem na specifika lékařského povolání", je pak dle jejich názoru "pouhou spekulací", kterou vyvracejí úpravy, jež "fungují" v zahraničí.