I.
Dne 14. října 1998 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Obvodního soudu pro Prahu 1 podaný podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jak vyplývá z návrhu, je u tohoto soudu veden od roku 1992 spor žalobce M. L. proti Kanceláři prezidenta republiky. Touto žalobou se žalobce jako oprávněná osoba dle § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, domáhá uzavření dohody o vydání nemovitostí v k. ú. Hradčany městské části Praha 1, a to tzv. Lobkovického paláce a dvou zastavěných parcel. Žalovaná strana odmítá požadované nemovitosti žalobci vydat s odůvodněním, že jsou součástí národní kulturní památky "Pražský hrad", který je zapsán ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek pod ev. č. 1-922, tedy s poukazem na § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb.
Usnesením sp. zn. 10 C 195/92 ze dne 12. srpna 1998 Obvodní soud pro Prahu 1 řízení přerušil a spis spolu s návrhem na zrušení § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. postoupil Ústavnímu soudu, když dospěl k názoru, že toto ustanovení, které by mělo být při řešení sporu použito, je v rozporu s Ústavou.
Navrhovatel především uvádí, že tzv. restituční zákony vydané k nápravě některých majetkových křivd, ke kterým došlo v tzv. rozhodném období, jsou ve vztahu k obecné občanskoprávní úpravě předpisy speciálními. Tyto zákony lze rozdělit do dvou skupin. První skupinu představují zákony, které pro nápravu majetkových křivd nepředpokládají zvláštní právní úkon a k přechodu majetku na určené oprávněné osoby dochází ze zákona. Druhou skupinu, do které patří i zákon č. 87/1991 Sb., tvoří zákony, které naopak k tomu, aby byl majetek vrácen, vyžadují, aby ten, kdo se cítí být k vydání oprávněn, předepsaným způsobem vyzval držitele majetku k jeho vydání.
Zákon č. 87/1991 Sb. určuje v§ 3, že oprávněnou osobou může být pouze fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu za podmínek uvedených v § 6 tohoto zákona, a to za podmínky, že žadatel má státní občanství České republiky. Ustanovení § 8 odst. 6 tohoto zákona však stanoví, že "Věc, která je prohlášena za národní kulturní památku, se nevydá až do doby, kdy Česká národní rada a Slovenská národní rada přijmou nový zákon o správě a ochraně národních kulturních památek.". Dle názoru soudu toto ustanovení již téměř 8 let brání určitému okruhu oprávněných osob realizovat své právo na odčinění křivd, což je v rozporu s účelem tohoto zákona, který je vyjádřen v jeho uvozovací části a v§ 1. Určitá skupina oprávněných osob je se svými nároky odsunuta do časově neohraničené doby, navíc pak způsobem dosti neurčitým, neboť není jisto, kdy a zda vůbec bude předpokládaný zákon přijat. Stejně tak není zřejmé, zda zákonodárce měl na mysli přijetí komplexního nového zákona, či zákona pouze měnícího a doplňujícího dosud platný zákon ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Přitom porovnáním dikce tohoto ustanovení (. . . se nevydá až do doby . . .) s dikcí § 8 odst. 1, 3 a 4 téhož zákona (... se nevydává., ... se nevydávají.) lze dospět k závěru, že zřejmě nebylo míněno, že věci prohlášené za národní kulturní památku jsou či budou věcmi, které vydat nelze. Tento závěr podporuje též § 8 odst. 5 tohoto zákona, které osobě, jejíž věc vydat nelze, přiznává právo na finanční náhradu podle § 13 odst. 1.
Ze všech uvedených důvodů je navrhovatel toho názoru, že § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. odporuje čl. 1 Ústavy, jakož i čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").