D.
Ze shora uvedeného vyplývá, že otázku pravomoci MPSV k vydání napadené vyhlášky je třeba sledovat především pod zorným úhlem ústavního principu dělby moci. Ostatně tento princip je z ústavněprávních hledisek určujícím a primárním ve srovnání se strukturou a hierarchií právního řádu, která je odvozená od postavení a funkcí jednotlivých mocí a státních orgánů či orgánů územní samosprávy a od pravomocí, jimiž jsou jednotlivé moci Ústavou nadány. Hierarchie právního řádu a právní síla jednotlivých právních předpisů je pouze odrazem jednotlivých ústavních principů, jako je princip demokratické legitimity státní moci a legitimační funkce lidu, princip dělby moci aj.
Zrušení příslušných zmocňovacích ustanovení obsažených v § 148a a § 275 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nemělo za následek automatickou derogaci vyhlášky č. 19/1991 Sb., která tak i po 31. 5. 1994 nadále tvořila platnou, z druhé strany však stěží bez dalšího aplikovatelnou, tj. účinnou, součást právního řádu. Je však nepochybné, že tehdejší vůle zákonodárce vyjadřovala snahu, aby předmět úpravy obsažený ve vyhlášce byl napříště integrován do textu zákona (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 74/1994 Sb., tisk č. 548/93). Jinými slovy, z hlediska konstrukce textu zákona, který je v daném případě nutno vyložit i z vůle zákonodárce projevené v důvodové zprávě, šlo o implicitní příkaz exekutivě, aby příslušná podzákonná prováděcí právní úprava byla formálněprávně zrušena.
Pokud zákonodárce zruší příslušné zmocňovací ustanovení zákona, nelze totiž sice hovořit o tom, že taková derogace rovněž bez dalšího vyvolává formální derogaci prováděcích právních předpisů, je však třeba v takové situaci vždy zkoumat materiální předpoklady existence a působení (účinnosti) takového odvozeného právního předpisu. Takový právní předpis - dokud nebude formálněprávně zrušen jiným normativním právním aktem - sice zůstává platným právním předpisem, při jeho aplikaci je však třeba přihlížet ke skutečnosti, že zde chybí materiální předpoklad působení takového předpisu, tedy konkrétní zákonné zmocnění.
Jen na okraj k tomu Ústavní soud poznamenává, že pokud je pak v takové situaci soudní moc konfrontována s otázkou, zda příslušný právní předpis aplikovat, musí se nutně vypořádat právě s absencí materiálních předpokladů působení takového právního předpisu, tj. jeho účinnosti, a takovému předpisu odepřít aplikaci (čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Vyhláška č. 19/1991 Sb. proto byla až do formálního zrušení provedeného vyhláškou č. 405/2003 Sb. sice platným právním předpisem, ovšem předpisem, který vzhledem k absenci materiálních podmínek dalšího normativního působení (absence zákonného zmocnění, materie upravená nad zákonný rozsah atd.) nebyl předpisem účinným a aplikovatelným, tj. takovým, který by byl způsobilý vyvolávat v realitě právní účinky.
Pokud jde o otázku pravomoci MPSV k jejímu zrušení, je třeba vyjít ze skutečností konstatovaných shora, a to zejména z působení principu dělby moci. Ze shora uvedeného vyplývá, že MPSV, do jehož kompetence spadá také úprava obsažená ve zrušené vyhlášce (§ 9 kompetenčního zákona), pravomocí ke zrušení původní vyhlášky č. 19/1991 Sb. disponovalo, aniž by k takovému aktu bylo třeba výslovného zákonného zmocnění.
Pravomoc vydávat právní předpisy totiž nebyla založena zrušeným zmocňovacím ustanovením obsaženým v zákoníku práce, jak se domnívali navrhovatelé, nýbrž již samotným čl. 79 odst. 3 Ústavy, ve kterém se odráží ústavní princip dělby moci. Jinými slovy, po celou dobu existence prováděcího právního předpisu disponuje příslušný exekutivní orgán pravomocí k jeho změně - pokud tato změna respektuje požadavek obsažený v čl. 79 odst. 3 Ústavy - i k jeho zrušení. Také po zrušení zákonného zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu příslušný exekutivní orgán disponuje normotvornou pravomocí, nicméně pouze pravomocí takovou úpravu derogovat, a protože šlo o zrušující akt - tj. akt bez věcného obsahu - nepotřeboval zákonné, kompetenční vymezení, jež se dotýká, jak uvedeno shora, toliko rozsahu a obsahu takového aktu. Ve skutečnosti zákonodárce nemůže vydat zmocnění k zrušení podzákonného předpisu, protože jde o svébytnou mocenskou sféru exekutivy, která není v takovém případě vázána na zákonodárce, neboť vydává na základě čl. 79 odst. 3 Ústavy akt bez věcného obsahu, který by mohl ovlivnit zákonodárce prostým zákonem. A naopak by bylo porušením principu dělby moci, kdyby příslušnou právní úpravu obsaženou v prováděcím právním předpisu měnil přímo zákonodárce.
V projednávaném případě je tento závěr podporován i faktem, že samotný zákonodárce v souvislosti s rušením zákonných zmocnění obsažených v zákoníku práce deklaroval, že úprava obsažená ve vyhlášce má být součástí zákona, nikoliv podzákonného prováděcího právního předpisu (viz důvodová zpráva k návrhu zákona č. 74/1994 Sb.), čímž dal MPSV implicitní pokyn, aby příslušná vyhláška byla zrušena.
Nelze proto akceptovat názor navrhovatelů, že je to pouze moc zákonodárná, která byla oprávněna původní vyhlášku zrušit, eventuelně k jejímu zrušení exekutivu zmocnit. Naopak je však třeba trvat na tom, že pokud by zákonodárce dále považoval za vhodné a účelné právní úpravu obsaženou ve vyhlášce č. 19/1991 Sb. prolongovat, musel by ji nyní včlenit přímo do textu zákona.
Pokud navrhovatelé při ústním jednání poukázali na princip ochrany nabytých práv, pak Ústavní soud dodává, že otázka nabytých práv k předmětným nárokům bude případně řešena v individuálních sporech před obecnými soudy.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že zde nejsou dány důvody ke zrušení napadeného právního předpisu, a proto návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nálezem zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************