Článek 17
Odškodnění při nemocech z povolání
(1) Měla-li by být nemoc z povolání odškodněna podle právních předpisů obou smluvních států, poskytnou se dávky, s výjimkou rent v případech sklerogénní pneumokoniózy, jen podle právních předpisů toho smluvního státu, na jehož území bylo naposledy vykonáváno zaměstnání, které může takovou nemoc z povolání způsobit, jestliže příslušná osoba splňuje předpoklady stanovené těmito právními předpisy.
(2) V případě sklerogénní pneumokoniózy poskytne příslušný nositel každého ze smluvních států pouze tu část renty, která odpovídá poměru délky dob pojištění započitatelných v souladu s článkem 18 odst. 1 podle právních předpisů tohoto smluvního státu k celkové délce dob pojištění získaných podle právních předpisů obou smluvních států.
(3) Osobě, která pobírala nebo pobírá dávky pro nemoc z povolání k tíži nositele jednoho smluvního státu a uplatňuje po tom, co také vykonávala činnost podle právních předpisů druhého smluvního státu, která může způsobit nemoc z povolání, nárok na dávky z důvodu zhoršení nemoci u nositele druhého smluvního státu, dávky poskytuje nadále podle svých právních předpisů nositel prvního smluvního státu bez přihlédnutí ke zhoršení nemoci. Příslušný nositel druhého smluvního státu poskytne dávku ve výši rozdílu mezi dávkou příslušející po zhoršení nemoci a dávkou, kterou by byl povinen poskytovat podle svých právních předpisů před zhoršením nemoci, jestliže by nemoc vznikla za podmínek stanovených jeho právními předpisy.
(4) Poskytování dávek podle kapitoly 3 zůstává nedotčeno.