II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení
7. Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal Ústavní soud předmětný návrh účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
8. Ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2007 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloslav Vlček uvádí, že právní úprava vracení nadměrného odpočtu v § 105 zákona o DPH byla do zákona převzata z předcházejícího zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, jak je uvedeno i v důvodové zprávě k zákonu. Při schvalování napadeného ustanovení vycházel zákonodárce ze skutečnosti, že daňové řízení je realizace práv a povinností daňového subjektu vůči státu reprezentovanému správcem daně. Vztah daňového subjektu a správce daně, který upravují předpisy o daňovém řízení, je pak založen na nerovnosti, přičemž cílem daňových předpisů je výběr daně tak, aby nebyly zkráceny příjmy státu. Nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty v případě, kdy převýší odpočet daně daň na vystupuje koncipován jako platba daně, která je správcem daně použita na úhradu daňových povinností podle § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nebo k úhradě případného nedoplatku na jiné dani, popřípadě u jiného správce daně za stanovených podmínek. Zákonodárný sbor, který zákon č. 235/2004 Sb. schválil, jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb. posoudil ústavnost uvedeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
9. Ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky ze dne 14. 6. 2007 jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka připomíná, že se Senát k problematice úpravy obsažené v § 105 odst. 1 zákona o DPH již vyslovil ve svém vyjádření č. j. 10412/06 ze dne 17. října 2006 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 12/06 [nález ze dne 2. 7. 2008 (vyhlášen pod č. 342/2008 Sb.)]. Dále uvádí, že argumentace navrhovatele opírající se pouze o dřívější rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02 (viz výše) se nezdá být přesvědčivá, neboť § 105 zákona o DPH již explicitně, na rozdíl od právního stavu platného do 30. dubna 2004, za něhož bylo vydáno výše uvedené rozhodnutí, obsahuje v podstatě výjimku z režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Novelou zákona o konkursu a vyrovnání č. 27/2000 Sb., účinnou od 1. května 2000, dal zákonodárce sice jasně najevo, že nadále nebude privilegovat stát ohledně jeho pohledávek vůči úpadcům, přičemž privilegované postavení státu trvalo takřka desetiletí a týkalo se nejenom pohledávek daňových (šlo dále o poplatky, cla a příspěvky na sociální zabezpečení, pokud vznikly nejdéle tři roky před prohlášením konkursu a v průběhu konkursu), avšak přijetím nového zákona o DPH jakoby tento postoj zrevidoval a odsouhlasil spolu s novým zákonem, že v případě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty se stát nebude s ostatními věřiteli "dělit". Je na posouzení Ústavního soudu, zda výjimka uvedená v § 105 odst. 1 větě třetí zákona o DPH, která zajišťuje státu z fiskálních důvodů "vyšší nároky" na uspokojení jeho pohledávek než ostatním věřitelům zúčastněným na konkursu, je tou úpravou, kterou Ústavní soud ve smyslu rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 544/02 pokládal za úpravu ústavně konformní a obhajitelnou.