Preambule
Státy, které jsou stranami této Úmluvy,
dovolávajíce se rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů 3(I) z 13. února 1946 a 170(II) z 31. října 1947 o vydávání a trestání válečných zločinců, rezoluce 95(I) z 11. prosince 1946 potvrzující zásady mezinárodního práva uznané Statutem Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora a jeho rozsudkem a rezolucí 2184(XXI) z 12. prosince 1966 a 2202(XXI) z 16. prosince 1966, které výslovně odsoudily jako zločiny proti lidskosti porušení hospodářských a politických práv domorodého obyvatelstva na jedné straně a politiku apartheidu na druhé straně,
dovolávajíce se rezolucí Hospodářské a sociální rady Organizace spojených národů 1074 D (XXXIX) z 28. července 1965 a 1158(XLI) z 5. srpna 1966 o trestání válečných zločinců a osob, které spáchaly zločin proti lidskosti,
připomínajíce, že žádná ze slavnostních deklarací, aktů či úmluv týkajících se stíhání a trestání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti neobsahuje ustanovení o promlčecí lhůtě,
soudíce, že válečné zločiny a zločiny proti lidskosti patří mezi nejzávažnější zločiny v mezinárodním právu,
přesvědčeny, že účinné potrestání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti je důležitým činitelem působícím k předcházení takovým zločinům, k ochraně lidských práv a základních svobod, k upevnění důvěry, k rozvíjení spolupráce mezi národy a k podpoře mezinárodního míru a bezpečnosti,
připomínajíce, že používání předpisů vnitřního práva o promlčecích lhůtách běžných zločinů též v případech válečných zločinů a zločinů proti lidskosti je předmětem vážného znepokojení světového veřejného mínění, protože zabraňuje stíhání a potrestání osob odpovědných za tyto zločiny,
uznávajíce, že je nezbytné a aktuální potvrdit v mezinárodním právu prostřednictvím této Úmluvy zásadu, že neexistuje promlčecí lhůta pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, a zajistit její všeobecné používání,
dohodly se takto: