Odůvodnění
Navrhovatel dne 4. 2. 2000 podal ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o přestupku Policie České republiky - dopravního inspektorátu Městského ředitelství v Brně ze dne 6. 10. 1999 sp. zn. MRBM-1216/DI-PŘ-99, kterým bylo v přestupkovém řízení rozhodnuto o přestupku a navrhovateli byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a stanovena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč podle § 22 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost směřovala i proti rozhodnutí Policie ČR - dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje v Brně ze dne 7. 12. 1999 sp. zn. PJM-890/DS-odv-99, kterým bylo zamítnuto navrhovatelovo odvolání proti rozhodnutí o přestupku. S ohledem na § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, podal navrhovatel spolu s ústavní stížností návrh na zrušení tohoto ustanovení.
Ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, znemožňuje přezkum uvedených rozhodnutí soudem, neboť se jedná o přestupek kvalifikovaný dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, za který nelze uložit pokutu vyšší než 2 000 Kč nebo zákaz činnosti. Ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zní:
§ 83
Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku soudem
(1) Soud nepřezkoumává rozhodnutí o přestupku, za nějž nelze uložit pokutu vyšší než 2 000 Kč nebo zákaz činnosti; to neplatí, bylo-li vysloveno propadnutí věci nebo zabrání věci, jejíž hodnota přesahuje částku 2 000 Kč.
Navrhovatel má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") publikované pod č. 209/1992 Sb. a závazné dle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen"Ústava"), které vyžaduje, aby byla zajištena alespoň jedna instance, která je buď soudem nebo jiným nezávislým a podle zákona ustanoveným orgánem a která věc projedná v plné jurisdikci a bude tedy nalézat také o otázkách skutkových. Vzhledem k tomu, že Úmluva má přednost před zákonem, využil navrhovatel možnosti dané mu § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu II. senát Ústavního soudu posoudil splnění podmínek podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, který byl řádně zastoupen, návrh není nepřípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný.
Protože k tvrzenému zásahu do základního práva došlo za přímé aplikace ustanovení, které je předmětem návrhu, došel II. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 29. 2. 2000 č. j. II. ÚS 71/2000-9 přerušil a návrh na zrušení § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.