Zhodnocení přiměřenosti v užším smyslu
41. Jde-li o třetí krok, tedy hodnocení přiměřenosti v užším smyslu, jak Ústavní soud naznačil shora, bude pro něj v tomto kontextu rozhodná zejména systémová a ekonomická udržitelnost řešení úpadku jednotlivců a dále aspekty systematiky zákona a porovnání dotčených hodnot.
42. Jde-li o hodnocení systémovosti přijatého řešení, napadené ustanovení se skutečně týká specifické situace vztahu insolvenčního dlužníka, jeho věřitele a orgánů finanční správy (srov. schéma v důvodové zprávě k čl. XVII zákona č. 80/2019 Sb.). Nejde tedy o paušální zvýhodnění typové skupiny pohledávek státu. Vznik této pohledávky rovněž přímo souvisí s úpadkem dlužníka, respektive je jeho přímým důsledkem.
43. Jak bylo rovněž nastíněno shora, daňové pohledávky jsou tradičně považovány za typické privilegované pohledávky, vznikly-li po rozhodnutí o úpadku [§ 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona]. Napadené ustanovení tedy nečiní nic jiného, než že na základě věcných důvodů rozšiřuje uplatnění tohoto přednostního postavení i na konkrétní daňovou pohledávku, která má svůj původ před rozhodnutím o úpadku. Zde se sice náhled na okamžik vzniku této pohledávky rozchází mezi judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 29 ICdo 98/2015) a zákonodárcem (viz důvodovou zprávu k zákonu č. 80/2019 Sb.). Pro Ústavní soud je však z hlediska ochrany ústavně zaručených práv rozhodné pouze to, že zákonodárce napadeným ustanovením rozšířil privilegované postavení pohledávek o pohledávku další výslovně zákonem a přednesl k tomu obhajitelné důvody, které se s dosavadním stanoviskem Nejvyššího soudu věcně vypořádávají. Nejde tedy o řešení nesystémové ani o svévolný doktrinární obrat.
44. Je dále významné, že insolvenční zákon v současném znění za obdobné "privilegované" státní pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou určuje dále pohledávky 1. Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům, za náhradní výživné podle jiného zákona a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů a 2. správce daně vzniklé na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě reorganizace [§ 169 odst. 1 písm. c)]. Aniž by tato opatření Ústavní soud hodnotil, protože mu to s ohledem na předmět nynějšího návrhu nepřísluší, je zjevné, že i za současného znění je samou četností privilegované postavení státu touto formou nadále skutečně výjimečné a navázané na konkrétní důvody.
45. Pozornost rovněž zasluhuje § 305 odst. 2 insolvenčního zákona, který určuje pořadí předrozvrhového uspokojování přednostních pohledávek mezi sebou. Uvedené ustanovení přitom v tomto "stupni" nepočítá s předností pohledávek státu, a to ani těch podle napadeného ustanovení. Rovněž tyto skutečnosti Ústavnímu soudu značí, že nejde o nesystémové řešení či exces vyprazdňující princip poměrného uspokojení.
46. Z hlediska poměřování hodnot je pro Ústavní soud významné, že rovné postavení věřitelů v insolvenčním řízení, respektive insolvenční řízení samotné, má za cíl vyřešit socioekonomický problém úpadku dlužníka. Zde je pak relevantní argument, že primárním negativním jevem ve vztahu k pohledávkám ostatních insolvenčních věřitelů je počínání jejich dlužníka, který je v úpadku. Jakkoli tento argument nijak nesnižuje relevanci (ústavní) ochrany vlastnického práva věřitelů insolvenčního dlužníka, nelze pominout, že stát zde vystupuje v roli jakéhosi zprostředkovatele řešení konfliktu těchto zájmů, které ze své povahy (mnohosti subjektů a omezených majetkových možností dlužníka v úpadku) nikdy nemohou být naplněny všechny zcela. Rozhodne-li se proto zákonodárce modifikovat zákonné nastavení řešení tohoto konfliktu a má k tomu pádné důvody, je třeba volit i jistou míru zdrženlivosti, protože jde svou podstatou o problematiku, u níž je třeba ponechat zákonodárci širší prostor pro uvážení (sub 35).
47. Naproti tomu protože skutečně nejde o plošné zvýhodnění pohledávek státu, nejeví se ani pravděpodobným, že by v důsledku rozšíření tohoto zvýhodněného postavení státu výrazně utrpěla ekonomická udržitelnost systému insolvencí jako celku. Teprve pak by totiž Ústavní soud byl oprávněn zasáhnout. Ostatně tímto směrem nemíří ani argumentace navrhovatele. Výše pohledávky státu podle napadeného ustanovení bude rovněž vždy záviset na konkrétních okolnostech dané věci. Skutečně tedy jde spíše o modifikace zákonných nuancí, které jsou ovlivněny mnoha proměnnými a u nichž je třeba respektovat širší prostor zákonodárce pro uvážení (viz též závěry Evropského soudu pro lidská práva, sub 29). Ústavní soud neshledal, že negativní jevy spojené s uplatněním napadeného ustanovení převyšují pozitiva z něj vyplývající.
48. Lze doplnit, že byť napadené ustanovení nestanoví daňovou či poplatkovou povinnost, a proto nejde o problematiku přímo spadající pod rozsah čl. 11 odst. 5 Listiny, zohledňuje rovněž Ústavní soud, že tato věc s daňovou problematikou úzce souvisí. V daňové problematice a při výkladu ústavních požadavků na ukládání daní a poplatků je Ústavní soud z povahy věci zdrženlivý; ustáleně respektuje, že čl. 11 odst. 5 Listiny vytváří prostor pro ústavně akceptovatelný zásah do vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu, kterým je zájem na shromažďování finančních prostředků na zabezpečování různých typů veřejných statků a služeb [viz bod 40 nálezu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.)]. Zdrženlivost Ústavního soudu v oblasti daňových zákonů se přitom při posuzování míry zásahu do majetkových práv zdaňovaných subjektů projevuje v nižší intenzitě přezkumu daňových zákonů v podobě zkoumání pouze extrémní disproporcionality daňové zátěže (resp. dopadu daně) namísto použití intenzity proporcionality v podobě příkazu k optimalizaci [srov. bod 36 nálezu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/17 (N 33/88 SbNU 457; 69/2018 Sb.)]. I tento úzce související kontext odůvodní v nynější věci vyšší míru zdrženlivosti.
49. Je také patřičné dodat, že Ústavní soud tímto rozhodnutím skutečně nijak nesnižuje význam a zejména nijak nerozporuje důvody rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která za předchozího stavu právní úpravy upřednostnila princip poměrného uspokojení ostatních věřitelů, oproti privilegovanému postavení státu jako věřitele. Tuto rozhodovací praxi je totiž třeba chápat jako projev výkladu právní úpravy, která jej umožňovala, a to zejména z pohledu zákonnosti takového řešení. Přijal-li však zákonodárce zákonnou úpravu, která tento rámec modifikuje, musí Ústavní soud z povahy věci a vázán svou (striktně omezenou) rolí ochrany ústavnosti věc posuzovat právě toliko optikou základních práv a svobod, nikoli "prostého" zákona. Musí rovněž respektovat ústavně zaručený princip dělby moci; v demokratickém právním státě totiž formulace obecných právních pravidel náleží primárně příslušným legislativním orgánům. I to je ostatně Ústavní soud povinen při plnění svých úkolů zohlednit.
50. Napadené ustanovení proto představuje přiměřený zásah do poměrného principu uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení, reprezentujícího rovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva a rovnost účastníků v řízení podle čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.