II. Důchodové (pensijní) pojištění
Článek 13
(1) U osob, jež byly pojištěny postupně v obou státech v důchodovém (pensijním) pojištění, sečtou se doby pojištění (doby příspěvkové), dokonané v obou státech, při výpočtu nejkratší doby pojištění (doby příspěvkové) potřebné pro nárok na pojistnou dávku nebo pro přípustnost dobrovolného pokračování v pojištění. Dobám pojištění (dobám příspěvkovým) se kladou na roveň jiné doby, které jsou podle předpisu smluvního státu, ve kterém byly stráveny, započitatelné do nejkratší doby pojištění nutné pro nárok na pojistnou dávku. Kryjí-li se doby pojištění (doby příspěvkové) a doby jim na roveň kladené v obou státech, počítají se jen jednou. Doby získané na podkladě téhož způsobu zaměstnání v obou státech se sečtou, je-li určité trvání takového zaměstnání podmínkou přiznání důchodu nebo zvláštních výhod.
(2) Nastane-li pojistný případ, poskytují nositelé pojištění obou států důchod, na nějž je nárok podle vnitrostátních předpisů, přihlížejíce k odstavci 1 tohoto článku. Pro vyměření důchodu vezmou se za základ vnitrostátní doby pojištění (doby příspěvkové) a jiné doby, podle vnitrostátních předpisů jim při vyměřování důchodu na roveň postavené. Ze základní částky platí se však jen díl, který odpovídá poměru vnitrostátních dob k úhrnu dob v obou státech, vzatých za základ pro vyměření důchodu. Stejně jako základní částka dělí se i jiné části dávek, poskytované v obou státech, jejichž výměra nezávisí na délce pojištěné doby.
(3) Ke krácení podle předchozích ustanovení nedojde, nebylo-li získáno v jednom z obou států aspoň 12 měsíců (52 týdnů) pojištění měsíců-týdnů-příspěvkových; v takovém případě není nároku proti nositeli pojištění tohoto státu.
(4) Jestliže osoba postižená pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nedokonala ani s přihlédnutím k ustanovení odstavce 1 nejkratší dobu nutnou pro nárok na pojistnou dávku v žádném z obou států, přísluší důchod jen od nositele pojištění, u něhož byla postižená osoba pojištěna v době vzniku pojistného případu.
(5) Na jednorázové dávky se ustanovení tohoto článku nevztahují.
(6) Rozhodnutí nositele pojištění jednoho státu, že zde je invalidita všeobecná nebo invalidita z povolání, je závazné pro nositele pojištění státu druhého, shodují-li se věcně pojmy invalidity v obou státech.
(7) Ukáže-li se to potřebným, dohodnou se nejvyšší správní úřady obou států na způsobu provádění tohoto článku.