V.
Stěžovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel, které zní: "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§ 12), je sídlem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen.".
Stěžovatel namítá (jak je patrno z ústavní stížnosti), že napadené ustanovení není v souladu s ústavním pořádkem České republiky, neboť jeho aplikací proti vůli občana dochází k porušování především základního práva na svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1 Listiny), dále k porušení rovnosti občanů (čl. 1 Listiny), zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). Jde tedy - jak lze z návrhu stěžovatele usuzovat - o údajné porušení ústavního pořádku České republiky, který tvoří i Listina základních práv a svobod.
Tento názor Ústavní soud nesdílí.
Ústavní soud se především zabýval tím, zda je ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel v rozporu s čl. 14 odst. 1 Listiny.
Podle čl. 14 odst. 1 Listiny je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Je zřejmé, že svobodou pohybu se rozumí oprávnění nejen občana, ale každého pohybovat se po území České republiky vymezeném jejími státními hranicemi a navštěvovat jednotlivá místa s výjimkou těch, pro která zákon ve smyslu ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny stanoví omezení. Svobodou pobytu se nepochybně rozumí (s právě uvedenou výjimkou odstavce 3) oprávnění svobodně pobývat a usazovat se na kterémkoli místě v České republice, tj. oprávnění svobodně si volit bydliště uvnitř českého státu. Toto ústavní oprávnění svobodně si volit svůj dlouhodobý či krátkodobý pobyt (bydliště) na určitém místě tedy s sebou nepřináší požadavek (nařízení) v daném místě (bydlišti) se skutečně zdržovat nebo o tomto faktickém pobytu (bydlišti) informovat veřejnou moc. Ostatně doktrína tradičně odlišuje svobodu pobytu od tzv. "policejně" evidenčního hlášení pobytu, "v němž jde o fikci - místo ohlášeného pobytu leckdy není místem skutečného bydliště" (viz Pavlíček, V. - Hřebejk, J. - Knapp, V.- Kostečka, J. - Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl.: Práva a svobody, Linde a. s., Praha 1995, str. 136).
Ustanovení § 10 odst. 1 věty první zákona o evidenci obyvatel uvádí, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z toho tedy vyplývá, že takovým místem nemusí být jen místa s těmito důvody spojená. Na straně druhé to však neznamená (jak je patrno z dikce věty druhé téhož odstavce), že občan místo trvalého pobytu mít nemusí, nebo naopak, že takových míst může mít více než jedno. Z citované (obecné) právní úpravy je tedy zřejmé, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu, kterou si občan sám zvolí, přičemž takovou adresu (místo) trvalého pobytu může mít jen jedno.
Ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé (obdobně jako odstavce 4) zákona o evidenci obyvatel neupravuje společenský vztah založený na volbě občana (jako je tomu v případě ustanovení § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel), ale reguluje situaci, která předpokládá předchozí postup podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel (tj. úřední zrušení místa takového pobytu), a řeší pouze důsledky, jež z toho pro místo trvalého pobytu vyplývají. Jedná se proto (stejně jako v případě odstavce 4) o speciální právní úpravu, která dotčenému občanovi nebrání v uplatnění práva volby místa trvalého pobytu (v rámci ustanovení § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel) nebo v postupu v souladu s ustanovením § 10 odst. 5 a 6 zákona o evidenci obyvatel, tedy v ohlášení změny trvalého pobytu za podmínek tam uvedených. Napadené ustanovení se proto týká pouze jedné z možných - v ustanovení § 10 zákona o evidenci obyvatel upravených - forem určení (změny) místa trvalého pobytu a plní především vícekráte již zmíněnou evidenční funkci, z níž žádné důsledky pro výběr místa pobytu nevyplývají.
Ústavní soud proto dochází k závěru, že napadeným ustanovením nedošlo k porušení svobody pohybu a pobytu v intencích článku 14 odst. 1 Listiny ani principu rovnosti v intencích čl. 1 Listiny. Z týchž důvodů nedošlo ani k porušení článku 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel ve znění "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§ 12), je sídlem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen." zamítl [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Pokud jde o ostatní stěžovatelem tvrzená porušení základních práv a svobod [tj. zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny)], stěžovatel neuvádí a nekonkretizuje, v čem je napadené ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel s těmito základními právy v rozporu. K takovému závěru nedospěl ani Ústavní soud.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
******************************************************************