III.
K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se vyjádřili účastníci řízení - Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České republiky (ve smyslu § 69 zákona o Ústavním soudu) a dále Ministerstvo vnitra (ve smyslu § 48 odst. 2, § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poslanecká sněmovna především uvedla, že napadené ustanovení § 10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel obsahuje pouze právní úpravu pro administrativní řešení situace, kdy bylo občanu místo trvalého pobytu úředně zrušeno a kdy si občan místo trvalého pobytu nezvolil jinde. Zapsáním místa trvalého pobytu v sídle příslušné ohlašovny není zasahováno do ústavního práva občana na svobodný pohyb, neboť mu právní řád nenařizuje, aby se v tomto místě zdržoval, ani mu nebrání, aby si kdykoli zvolil jiné místo trvalého pobytu v České republice, popřípadě, aby ji opustil. Poslanecká sněmovna dále poukázala na to, že stěžovatel směšuje dvě různé a odlišné věci - evidenční hlášení občana k trvalému pobytu na straně jedné a ústavní právo na svobodný pohyb a svobodnou volbu bydliště na straně druhé. Toto posléze uvedené ústavní právo na svobodu pohybu obsažené v čl. 14 Listiny - které lze podle odstavce 3 téhož článku omezit (je-li to z důvodů tam uvedených nevyhnutelné) pouze zákonem - však stěžovateli zjevně nikdo neupřel a ani jej v nejmenším neomezil. Poslanecká sněmovna nezastává ani názor stěžovatele, že z dikce "Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu" (§ 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel) lze dovodit skutečnost, že občan nemusí mít místo trvalého pobytu žádné, nebo naopak, že může mít takových míst více než jedno. Poslanecká sněmovna proto poukázala na to, že pokud by zákonodárce chtěl takovouto skutečnost opravdu vyjádřit, použil by odlišnou dikci, jež by předmětnou skutečnost exaktně formulovala. Přístup použitý stěžovatelem proto znamená ryze účelový a neúměrně extenzivní výklad právní normy.
Poslanecká sněmovna poukázala i na to, že s tradičním institutem trvalého pobytu zachází v současné době několik set platných právních předpisů a jedná se o jeden z významných institutů veřejného práva řešícího způsob vzájemného vztahu veřejné správy a občana.
Poslanecká sněmovna konečně konstatovala, že zákon o evidenci obyvatel (včetně jeho novelizace publikované pod č. 2/2002 Sb., jež stěžovatelem napadena nebyla) byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor jednal přitom v přesvědčení, že zákon o evidenci obyvatel je v souladu s Ústavou a Listinou.
Poslanecká sněmovna proto zastává názor, že ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a je věcí Ústavního soudu, aby podání stěžovatele posoudil a vydal příslušný nález.
Senát ve svém vyjádření k návrhu stěžovatele v prvé řadě konstatoval, že stížností napadené ustanovení bylo Senátem přijímáno v rámci návrhu zákona o evidenci obyvatel, který mu byl postoupen Poslaneckou sněmovnou, a Senát uvedený návrh projednal na své 18. schůzi druhého funkčního období dne 12. 4. 2000. V rozpravě ministr vnitra jako zástupce vlády připomněl spojitost tohoto návrhu s dříve přijatým zákonem o občanských průkazech a zejména upozornil na to, že - na rozdíl od stávající úpravy - nebude uložena povinnost hlásit trvalý pobyt, ale bude možno hlásit pouze změnu adresy. Zpravodaj garančního výboru Senátu mimo jiné uvedl, že problémem zůstává výklad pojmu "trvalý pobyt" a konstatoval, že Poslanecká sněmovna v tomto smyslu přijala usnesení, ve kterém žádá Ministerstvo vnitra o provedení rozboru institutu trvalého bydliště ve vztahu ke státu a ve vztahu k vlastníku ubytovacího objektu. V hlasování Senátu (pořadové číslo 72) z přítomných 67 senátorů hlasovalo pro přijetí doporučení návrhem zákona se nezabývat 36 senátorů (10 senátorů bylo proti) - bylo tedy dosaženo nadpoloviční většiny přítomných senátorů. Výsledkem proto bylo usnesení Senátu č. 331 vyjadřující vůli Senátu návrhem zákona o evidenci obyvatel se nezabývat, což v souladu s čl. 48 Ústavy znamená, že zákon byl přijat.
Senát dále konstatoval, že právní úprava hlášení pobytu podle zákona o evidenci obyvatel nepochybně nijak neomezuje svobodu pohybu a pobytu, neboť má jen evidenční charakter a "fyzická osoba si pouze zřizuje (volí) oficiální adresu pro případnou komunikaci s veřejnou správou. Zákon ani v nejmenším nepodmiňuje rozhodnutí kteréhokoli obyvatele České republiky změnit kdykoliv místo pobytu a pohybovat se podle své vůle, pokud mu v tom nebrání individuální rozhodnutí soudu (zákaz pobytu, vazba apod.)". Odvozenou otázkou je problém vlastního právního charakteru hlášení změny místa trvalého pobytu; nereálnost úkolu legislativně jednoznačně definovat pojem místa trvalého pobytu totiž prý vyloučila pro zákonodárce možnost stanovit povinnost hlášení jeho změny. Senát v této souvislosti poukazuje na to, že pokud sám občan není veden vlastní potřebou měnit zápis v evidenci pobytu (sociální pomoc, obecné volby, úřední doručování apod.), zůstává tento zápis takový, jaký byl před účinností zákona o evidenci obyvatel, popř. jak byl zaznamenán či konstatován při jeho narození (§ 10 odst. 3 a 4), popř. konstatován po zrušení zápisu o zvoleném místě trvalého pobytu (§ 12), tedy "případ od případu údajem zcela fiktivním". Senát v této souvislosti poukazuje na to, že podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o občanských průkazech je občan povinen mít občanský průkaz a podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona o občanských průkazech povinným údajem zapisovaným do občanského průkazu je trvalý pobyt občana. Z toho je tedy patrno, že tento údaj zapisuje orgán veřejné správy z úřední povinnosti podle pravidel stanovených zákonem, tedy v režimu presumpce správnosti. Senát proto dodal, že tato "poněkud spletitá právní konstrukce může jistě vyvolávat pochybnosti nebo nejasnosti" (např. ve vztahu k možnosti osoby "bez domova" změnit adresu ohlašovny, na kterou zní její pobyt), nicméně zápis údaje o místě trvalého pobytu do občanského průkazu stěžovatele "se jeví být úkonem v souladu s platným právem". Senát shrnul, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadených ustanovení a aby rozhodl.
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření v prvé řadě poukázalo na to, že hlášení trvalého pobytu ve smyslu zákona o evidenci obyvatel je evidenčním úkonem veřejného práva (má význam např. v souvislosti s určením místní příslušnosti ve správním řízení, pro výkon volebního práva). V souladu s ustanovením § 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel trvalý pobyt nezakládá žádná práva k objektu, na jehož adrese je občan hlášen, a ani k vlastníkovi nemovitosti. V oblasti soukromoprávních vztahů je oproti tomu relevantní toliko právní důvod bydlení (ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku) a faktické užívání bytu či domu. Zákon o evidenci obyvatel proto neváže přihlášení k trvalému pobytu na užívání objektu a nestanoví povinnost občana hlásit změnu místa trvalého pobytu. Správní orgán v případě splnění zákonem stanovených podmínek pro přihlašování k trvalému pobytu ani nezkoumá, zda adresa místa trvalého pobytu odpovídá místu, kde se občan skutečně zdržuje. Ministerstvo vnitra proto konstatovalo, že ani řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana z důvodu zániku užívacího práva a současně faktického neužívání objektu občanem ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel nemůže být zahájeno z úřední povinnosti, ale je vždy podmíněno návrhem oprávněné osoby (uživatele, provozovatele) a je odůvodněno ochranou práv této oprávněné osoby. Ministerstvo vnitra poukázalo na to, že občan, jemuž zaniklo užívací právo k objektu a který tento objekt ani fakticky neužívá, má možnost přihlásit se k trvalému pobytu na jiném místě, ohlásit změnu místa trvalého pobytu - za podmínek vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 6 zákona o evidenci obyvatel - a uplatnit tak právo volby místa trvalého pobytu v souladu s ustanovením § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel.
Ministerstvo vnitra dále prohlásilo, že zákonná úprava určující jako adresu trvalého pobytu ve stanovených případech sídlo ohlašovny (§ 10 odst. 4 a 5 zákona o evidenci obyvatel) byla "vedena snahou umožnit i těm občanům, kteří nemají možnost přihlásit se k trvalému pobytu na jiném místě, mít na území České republiky trvalý pobyt, na nějž je vázáno uplatnění řady práv, a být tak zároveň i držiteli občanského průkazu, jehož vydání je podmíněno trvalým pobytem na území České republiky". Ministerstvo vnitra zastává názor, že ustanovení § 10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel je třeba považovat ve vztahu k § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel za ustanovení zvláštní. Proto může být v zákonem stanovených případech místem trvalého pobytu občana sídlo ohlašovny, byť se jedná o místo, které si občan nezvolil, a jde o objekt, který není určen k bydlení, ubytování nebo k individuální rekreaci. Zákon o evidenci obyvatel ani nepoužívá pojem "úřední adresa" a adresa místa trvalého pobytu v sídle ohlašovny je rovnocennou adresou místa trvalého pobytu, a nikoli její zvláštní kategorií.
Ministerstvo vnitra konečně vyjádřilo názor, že ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel není v rozporu s ústavním pořádkem. Ministerstvo se vzhledem k významu institutu trvalého pobytu ve smyslu zákona o evidenci obyvatel, který nezakládá povinnost občana zdržovat se na adrese trvalého pobytu, domnívá, že v důsledku aplikace právní úpravy nedochází k zásahu do práva na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny a nejsou jí dotčena ani jiná ústavně zaručená základní práva a svobody.