IV.
Stanovisko Ministerstva zemědělství
40. Ústavní soud dle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ministerstvo zemědělství, aby se vyjádřilo k podanému návrhu.
Obecně
41. Ministerstvo zemědělství (dále jen "ministerstvo") ve svém stanovisku vyslovuje souhlas s tím, že při provádění práva myslivosti dochází k užívání cizích pozemků. Odmítá však, že by tak docházelo k hospodaření na cizích honebních pozemcích a získávání jejich užitků. Poukazuje na skutečnost, že podle našeho právního řádu volně žijící živočichové - tudíž i zvěř - nejsou považováni za součást pozemku, ale podobně, jako v řadě dalších evropských zemí za "res nullius". Proto má stát podle názoru ministerstva právo stanovit, kdo a za jakých podmínek si takového živočicha může přivlastnit. Stát má pak přímo, s odkazem na čl. 7 Ústavy České republiky, povinnost zajistit právní předpoklady pro možnost ochrany zvěře jako přírodního bohatství, deklarované takto v § 2 písm. b) zákona o myslivosti. Právo a povinnost zvěř chránit, cílevědomě chovat a lovit považuje ministerstvo s ohledem na výše uvedené za veřejný zájem. Omezení vlastnického práva spočívající v možnosti v míře nezbytně nutné užívat honební pozemky k provádění práva myslivosti je tudíž zájmem obecným, resp. veřejně prospěšným.
42. Podle Listiny vlastnické právo není právem absolutním a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a jeho výkon nesmí mimo jiné poškozovat přírodu a životní prostředí nad rámec stanovený zákonem.
43. Vlastnické právo je proto zákonem o myslivosti dostatečně respektováno a chráněno. O tom, zda určitý honební pozemek bude součástí některé z honiteb, může plně rozhodnout vlastník tohoto pozemku. Pokud nesouhlasí s tím, aby jeho honební pozemek byl součástí některé z honiteb a bylo na něm tudíž vykonáváno právo myslivosti, dává mu zákon o myslivosti možnost vyloučit tato práva na svém pozemku jeho prohlášením za nehonební.
44. Oprávnění přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, jakož i její vývojová stadia charakterizuje ministerstvo jako "odměnu státu" za péči o součást přírodního bohatství a kompenzaci případných negativních důsledků, které zvěř svými životními projevy na pozemcích a porostech působí.
45. Ministerstvo zdůrazňuje, že podle zákona o myslivosti nejsou vlastníci honebních pozemků nuceni ani k povinnému členství v honebním společenstvu ani k povinnému členství v mysliveckém sdružení. Toto jejich rozhodnutí je zcela dobrovolné a záleží na jejich vůli, zda svého práva využijí, či nikoliv.
46. Myslivost v naší právní úpravě není a nikdy nebyla považována za sport, přičemž dle stanoviska Evropské komise, které si ministerstvo s ohledem na vstup České republiky do Evropské unie vyžádalo, je posuzování myslivosti jako takové s ohledem na (různé) kulturní a historické tradice každé členské země ponecháno na národních legislativách. Upozorňuje současně - s vazbou na argumentaci vztahující se k podmínkám ve Francii - že obsahový význam pojmu označovaného anglickým termínem "hunting" není totožný s "myslivostí", jak je tradičně chápána u nás a užívána v naší právní úpravě.
47. K náhradám, jejichž absenci návrh patrně namítá, odkazuje ministerstvo na § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, který uvádí, že náhrada za přičlenění se stanoví dohodou, a v případě, že k dohodě nedojde, určí náhradu orgán státní správy myslivosti.
K jednotlivým zpochybňovaným ustanovením zákona
48. K § 9 odst. 2
Ministerstvo považuje za účelné ponechat úpravu v zákoně obsaženou s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí správního úřadu je vydáváno ve správním řízení, ve kterém může vlastník pozemku svá práva uplatnit; tím spíše, že takové rozhodnutí je přezkoumatelné soudem.
49. K § 9 odst. 3
Ministerstvo poukazuje na to, že na rozdíl od (odlišné) francouzské úpravy podle naší právní úpravy vlastník honebního pozemku, který dobrovolně vytvořil honební společenstvo s tím, že jeho pozemky budou uznány za honitbu, nebo souhlasil s tím, že jeho pozemek byl k honitbě přičleněn, byl také srozuměn s tím, že v honitbě bude prováděno právo myslivosti, které v sobě mimo jiné zahrnuje i lov a vše, co s ním souvisí. Ostatní vlastníci honebních pozemků, kteří si takové omezení svého vlastnického práva k honebním pozemkům nepřejí, mají podle § 17 odst. 2 zákona o myslivosti možnost podat správnímu orgánu návrh na prohlášení svého pozemku za nehonební. Omezení v době lovů je vedeno záměrem umožnit povinným osobám provést taková opatření, aby skutečné početní stavy zvěře v honitbě nepřekročily stavy normované, a současně i dalším obecným zájmem, kterým je zejména bezpečnost dalších osob.
50. K § 17 odst. 6
Ačkoli podle návrhu má být zrušeno celé ustanovení § 17 odst. 6, odůvodnění, které navíc neodpovídá právní úpravě, směřuje pouze k jeho poslední větě. Podle zákona o myslivosti honební společenstvo není občanským sdružením podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo však souhlasí s tím, že při vyrovnání hranic honiteb výměnou honebních pozemků nebo jejich přičleněním je zasahováno do již projevené vůle vlastníků honebních pozemků, přičemž danou situaci by mohl řešit případný povinný souhlas vlastníka s výměnou nebo přičleněním tohoto honebního pozemku.
51. K § 18 odst. 4
Ministerstvo konstatuje, že není zcela jasné, co mají navrhovatelé na mysli. Jde-li o třetí větu, odkazuje na postoj vyjádřený k § 17 odst. 6. K tvrzení o diskriminaci vlastníků honebních pozemků přičleňovaných ke společenstevní honitbě ministerstvo konstatuje, že řešení takové otázky není předmětem ustanovení § 18 odst. 4.
52. K § 21 odst. 1 písm. e)
Ministerstvo ve vztahu k návrhu na zrušení tohoto ustanovení uvádí, že při porovnání s ustanovením § 26 odst. 6 se ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti jeví jako diskriminační ve vztahu k vlastníkům honebních pozemků přičleněných ke společenstevní honitbě, kteří se rozhodli stát se členem tohoto honebního společenstva později než ve lhůtě stanovené § 26 odst. 6 zákona o myslivosti nebo to v této lhůtě z nějakých důvodů nestihli, nebo vůči jejich právním nástupcům. V této souvislosti ministerstvo zároveň upozorňuje, že ani ustanovení § 26 odst. 6 není vždy v souladu s § 19 odst. 1 písm. a). Podle tohoto ustanovení členy honebního společenstva mohou být pouze vlastníci nebo spoluvlastníci souvislých honebních pozemků. Ustanovení § 26 odst. 6 ve svém důsledku může vést k tomu, že členem honebního společenstva se stane osoba, která podle § 19 odst. 1 písm. a) členem honebního společenstva být nemůže. Dovozovat záměr zákonodárce z § 26 odst. 6 je proto s ohledem na § 19 odst. 1 písm. a) velmi obtížné. Možnost honebního společenstva vyjádřit se k jeho rozšíření o další osoby není dle názoru ministerstva v obecné rovině diskriminací vůči osobě, jejíž pozemky byly k honitbě přičleněny, a omezením jejího práva se svobodně sdružovat. Tento postoj opírá ministerstvo o skutečnost, že honební společenstvo není sdružením podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo zastává názor, že je nutno brát v úvahu právo honebního společenstva na to, aby se svobodně mohlo vyjádřit k tomu, zda se někdo další stane nebo nestane jeho členem, zejména s ohledem na to, že členové honebního společenstva ručí za závazky tohoto společenstva.
53. K § 26 odst. 1 části věty za středníkem (dodatečně napadené ustanovení)
Ministerstvo připouští, že zde uvedená 30denní lhůta je v mnoha případech obtížně splnitelná, resp. není splnitelná vůbec; souhlasí tudíž, že v těchto případech může docházet k omezení vlastnického práva těch vlastníků, kteří nemají zájem stát se členy honebního společenstva. Současně však poukazuje na snahu zákonodárce ochránit nového vlastníka, který má zájem se stát členem honebního společenstva, a stanovit pro něj co nejvýhodnější podmínky.
54. K § 27 odst. 1 větě druhé (dodatečně napadené ustanovení)
Ministerstvo pouze podotýká, že otázky ručení majetkem v rámci honebního společenstva nejsou předmětem rozhodovací či dozorové činnosti orgánů státní správy myslivosti.
55. K § 31 odst. 1 a 2
Ministerstvo zaujímá stanovisko stejné jako k § 17 odst. 6.
56. K § 31 odst. 6 písm. a)
Ministerstvo upozorňuje, že argumentace v návrhu nevychází z platné právní úpravy. V tomto ustanovení není taxativní výčet všech důvodů zániku honitby, ale pouze jeden z nich. Pouhé (navrhované) vypuštění slov "na žádost jejich držitelů" by dle předpokladu ministerstva mohlo vést k nebývalému nárůstu počtu správních řízení (eventuálně i soudních sporů) na základě návrhů podávaných i subjekty, které nejsou ani vlastníky pozemků v takto dotčených honitbách ani držiteli daných honiteb.
57. K § 55 odst. 1, 2 a 3
Ministerstvo shrnuje, že současná právní úprava vychází ze specifik škod, které zvěř působí na zemědělských a lesních porostech. Upozorňuje, že u zemědělských plodin je poškození po uplynutí 20 dnů již obtížně zjistitelné, u lesních porostů, zejména v horských oblastech, pak je zjištění škod způsobených zvěří s ohledem na vysokou sněhovou pokrývku mnohdy reálné za delší časový úsek. Z dosavadních zkušeností vyplývá, že lhůtu jednoho roku lze považovat za maximální, po uplynutí delšího časového intervalu by již zřejmě nebylo lze rozpoznat, kdy ke konkrétní škodě došlo a v jakém rozsahu a kdo (vzhledem k možné změně uživatele honitby) za ni nese odpovědnost.
58. K § 69 odst. 1
Ministerstvo upozorňuje, že lhůty stanovené v tomto přechodném ustanovení již prošly, proto považuje návrh na jeho zrušení za bezpředmětný. V opačném případě by se bylo třeba vyrovnat s již zahájenými správními řízeními a zvážit možnou diskriminaci ve vztahu k případům, které byly již pravomocně rozhodnuty.