II.
Argumentace navrhovatelů
4. Navrhovatelé vycházejí z předpokladu, že právo myslivosti, resp. jeho výkon představuje, jak je napadeným zákonem upraveno, zásah do vlastnického práva jednotlivých vlastníků pozemků ve prospěch osob oprávněných k výkonu práva myslivosti - ve prospěch držitelů honiteb.
5. Poukazují na to, že podle čl. 11 odst. 4 Listiny může být vlastnické právo nucené omezeno pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Veřejný zájem interpretují jako zájem obecný či obecně prospěšný a v této souvislosti poukazují na skutečnost, že se v konkrétním případě nemůže jednat toliko o zájem veřejný, ale i o zájem jednotlivců či skupiny osob (jakkoli specifické a početné).
6. Svůj názor opírají mimo jiné o nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996 sp. zn. I. ÚS 198/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 23, str. 193 a násl.), podle nějž "... ne každý kolektivní zájem lze označit jako veřejný zájem společnosti, ... pojem "veřejný zájem" je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem". Ústavní soud se v tomto nálezu rovněž odvolává na dílo F. A. Hayeka Právo, zákonodárství a svoboda. II. díl, Praha: Academia, 1991, str. 14, kde autor uvádí, "často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu".
7. Navrhovatelé dále argumentují tím, že právo myslivosti, jak je definuje zákon o myslivosti, představuje celý souhrn práv a povinností, která netvoří kompaktní - homogenní skupinu, ale naopak minimálně dvě podstatou diametrálně odlišné kategorie.
Naplňování povinnosti zvěř chránit a v širším kontextu tedy takto chránit životní prostředí přiznávají charakter veřejného zájmu. Upozorňují však, že z povahy dalších součástí práva myslivosti spočívajících například v právu zvěř lovit, ulovenou či nalezenou uhynulou zvěř si přivlastňovat atp. je zřejmé, že žádný veřejný zájem na výkonu těchto práv neexistuje. Polemizují tak se, podle nich nepřijatelně paušalizovaným, závěrem Nejvyššího soudu, že práva vlastníků honebních pozemků jsou příslušnými ustanoveními zákona o myslivosti (adekvátně) omezena ve veřejném zájmu, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3006/2000 (publikováno in Soudní rozhledy č. 6/2003, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 189).
8. Výkon práva myslivosti tedy, protože mimo jiné zjevně zahrnuje i zájmovou, sportovní a hospodářskou, resp. podnikatelskou činnost, dle názoru navrhovatelů nemůže být jako celek činností ve veřejném zájmu.
9. Správnost tohoto závěru podtrhují navrhovatelé odvolávkou na skutečnost, že například ve Francii byla - v souvislosti s problémy s právem myslivosti - myslivost definována jako sport. Odkazují přitom na případ Chassagnou a další proti Francii (Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 7-8/1999, str. 148 a násl.), podpůrně zmiňují i dle jejich názoru obecně související nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 25; vyhlášen pod č. 144/2002 Sb.), který se zabýval zákonem o drahách.
K jednotlivým zpochybňovaným ustanovením zákona:
10. K § 9 odst. 2
"(2) Rovněž je zakázáno poškozovat nebo ničit slaniska, napajedla, zařízení pro přikrmování, pozorování a lov zvěře a další myslivecká zařízení. K jejich vybudování a umístění je nutný předchozí souhlas vlastníka honebního pozemku. Nedá-li žádný z vlastníků honebních pozemků v honitbě tento souhlas, rozhodne orgán státní správy myslivosti. Ustanovení zvláštních právních předpisů o umístění slaniska, napajedla nebo zařízení pro přikrmování zvěře tím nejsou dotčena."
Navrhovatelé zpochybňují možnost umístit myslivecká zařízení ve prospěch zvěře (nikoli tedy k jejímu lovu - zdá se tedy, že "jistých rozdílů" mezi veřejným a soukromým zájmem si byl již i zákonodárce vědom) na pozemku bez souhlasu jeho vlastníka, resp. přímo v rozporu s jeho vůlí, ačkoli jinak v tomto případě existenci veřejného zájmu akceptují.
Odmítají současně konstrukci, že za náhradu, zákonem za omezení vlastnického práva striktně vyžadovanou, lze v konkrétním případě považovat nájemné za honitbu, neboť se jedná o omezení vlastnického práva konkrétního, jednotlivého vlastníka, nikoli všech vlastníků pozemků sdružených v honebním společenstvu. Navrhovatelé poukazují i na specifický mechanismus vzniku omezení vlastnického práva, k němuž v tomto případě nedochází samotným sdružením v honebním společenstvu, ale teprve rozhodnutím správního orgánu. V absenci náhrady, jak je třeba ji dle jejich mínění vnímat, tedy spatřují rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.
11. K § 9 odst. 3
"(3) Na žádost uživatele honitby může orgán státní správy myslivosti, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit přiměřené omezení i zákaz vstupu do honitby nebo jejích částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností. Uvedená opatření se nevztahují na hospodářskou činnost vlastníků, popřípadě nájemců honebních pozemků."
Rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny spatřují navrhovatelé i v možnosti správního orgánu nařídit na žádost uživatele honitby vlastníkovi pozemku přiměřené omezení nebo i zákaz vstupu do honitby a omezení dalších vyjmenovaných činností mimo jiné v době provádění lovů. Skutečnost, že se tato omezení nevztahují na hospodářskou činnost vlastníka nebo nájemce pozemku, nepovažují za uspokojivý, přijatelný kompromis. Zatímco důvodům spočívajícím v ochraně zvěře při hnízdění, kladení a odchovu mláďat přiznávají povahu veřejného zájmu, lov takto, s poukazem na skutečnost, že ne vždy jde výhradně o plánovanou redukci početního stavu zvěře související s ochranou přírody, resp. životního prostředí (postačí soulad s "mysliveckým hospodařením" či potřebami zemědělské a lesní výroby), akceptovat odmítají. Opakovaně podpůrně argumentují odkazem na postoj ESLP ve shora uvedené věci.
12. K § 17 odst. 6
"(6) Při tvorbě honiteb se musí přihlížet k jejich tvaru. Nelze vytvořit ani uznat honitbu, která má tvar úzkého pozemkového pruhu v nejširším místě širokém jen 500 m, i když by dosahovala stanovené minimální výměry. Toto ustanovení se netýká okrajových částí honitby (výběžků). Stejně je nutno bránit vzniku hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků. Za tím účelem se při tvorbě honiteb provádí vyrovnání hranic honiteb výměnou honebních pozemků nebo jejich přičleněním."
Ve zde uzákoněné možnosti vyrovnání hranic honiteb formou výměny či přičlenění honebních pozemků za účelem optimalizace tvaru honitby spatřují navrhovatelé zásah do práva na sdružování občanů, jak je zakotveno v čl. 20 Listiny, neboť postup podle tohoto zákonného ustanovení, směřující v konečném důsledku k automatickému zániku členství v honebním společenstvu, nebere zřetel na svobodnou vůli vlastníků jednotlivých pozemků.
13. K § 18 odst. 4
"(4) Navrhovatel může požádat, aby k honebním pozemkům dosahujícím minimální výměry byly přičleněny další souvislé honební pozemky jiných vlastníků, a to s uvedením důvodů tohoto přičlenění. Pokud se o přičlenění s těmito vlastníky dohodl, přiloží tuto dohodu k návrhu. Jestliže se navrhovatelé budoucích sousedních honiteb dohodnou o vzájemné výměně honebních pozemků, která co do jejich výměry nemusí být stejná, předloží tuto dohodu k návrhům. Pokud provádí přičlenění orgán státní správy z vlastního podnětu, může se tak stát jen se souhlasem držitele honitby. Celkový rozsah výměn a přičlenění, které se provádějí k vyrovnání hranic, nesmí být vyšší než 10 % výměry vlastních honebních pozemků navrhovatele honitby."
Eventuální přičlenění pozemku k sousední honitbě, nutící vlastníka pozemku strpět na něm výkon práva myslivosti, odmítají navrhovatelé s poukazem na fakt, že činnosti související s právem myslivosti a užíváním honebního pozemku v konkrétním případě mají v převážné míře charakter soukromého zájmu, který nemůže být dostatečným důvodem k omezení vlastnického práva vlastníka pozemku.
Ustanovení zakládá rovněž dle názoru navrhovatelů neodůvodněnou diskriminaci mezi (nuceně) přičleněnými vlastníky pozemků, neboť zatímco jedni se v případě honitby, kde existuje honební společenstvo, alespoň mohou na výkonu mysliveckého práva zprostředkovaně, jako jeho členové, podílet, druzí tam, kde je jejich pozemek přičleněn k honitbě individuálního vlastníka, tuto možnost nemají, a nemohou tak vykonávat jedno z práv odvozených od práva užívat pozemek jako součást vlastnického práva.
Podle navrhovatelů neexistují žádné veřejné hodnoty, které by v souvislosti s přičleňováním přesvědčivě odůvodňovaly rozdílné zacházení s vlastníky pozemků, a proto v postupu umožněném tímto ustanovením zákona spatřují porušení čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny.
14. K § 21 odst. 1 písm. e)
"(1) Do působnosti valné hromady náleží
e) rozhodnutí o přijetí vlastníka honebních pozemků přičleněných k honitbě za člena honebního společenstva,"
Navrhovatelé kritizují skutečnost, že z uvedeného zákonného ustanovení nepřímo vyplývá, že poněvadž rozhodování o členství v honebním společenstvu spadá do působnosti valné hromady, nelze se stát členem honebního společenstva "jinak" - "poloautomaticky", v souvislosti s přičleněním pozemků, způsobem přepokládaným ustanovením § 26 odst. 1 zákona o myslivosti. Upozorňují na nesoulad mezi striktním zněním zákona a jeho volným výkladem v podobě komentáře, podle nějž, avšak bez opory v zákoně, je v případě přičlenění pozemků přijatelná konstrukce automatického vzniku členství v honebním společenstvu. Podle názoru navrhovatelů však tuto otázku nelze řešit výkladem a v současné úpravě tím, že vznik členství v honebním společenstvu za všech okolností podmiňuje souhlasem valné hromady, spatřují projev neodůvodněné nerovnosti mezi vlastníky a takto tedy porušení čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny.
15. K § 26 odst. 1 části věty za středníkem
"Členství v honebním společenstvu
(1) Převede-li člen honebního společenstva vlastnické právo k honebním pozemkům, které jsou součástí společenstevní honitby, jeho členství v honebním společenstvu zaniká; nabyvatel těchto pozemků se stává členem honebního společenstva, pokud do 30 dnů ode dne vzniku jeho vlastnického práva neoznámí písemně honebnímu společenstvu, že s členstvím nesouhlasí."
Navrhovatelé namítají, že nabyvatel honebního pozemku je v souvislosti s procedurou týkající se převodu vlastnického práva k honebnímu pozemku ve svém důsledku nucen stát se členem honebního společenstva. Nemá-li tedy stejnou možnost jako vlastníci ostatních honebních pozemků, dochází mezi vlastníky honebních pozemků k neodůvodněné nerovnosti.
Poukazují na třicetidenní lhůtu, která počíná běžet ode dne vzniku vlastnického práva, ve které nabyvatel může oznámit, že s členstvím v honebním společenstvu nesouhlasí. Tuto úpravu pak kriticky konfrontují se skutečností, že podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se vlastnické právo nabývá zpětně - s účinky k okamžiku, kdy byl podán návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pokud tedy nabyvatel počká na okamžik, kdy mu příslušný katastrální úřad potvrdí že (a od kdy) se stal vlastníkem, nebude již téměř jistě moci projevit svůj nesouhlas se členstvím v honebním společenstvu, neboť ve většině případů stanovená třicetidenní lhůta mezitím uplyne.
V této konstrukci spatřují navrhovatelé rozpor s čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a zároveň porušení čl. 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k ní.
16. K § 27 odst. 1 větě druhé
"Majetek honebního společenstva
(1) Honební společenstvo odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Členové honebního společenstva ručí za závazky honebního společenstva."
Dle navrhovatelů skutečnost, že členové honebního společenstva ručí za závazky honebního společenstva, aniž rozsah jejich ručení odpovídá podílu na hlasování, respektive míře, v jaké jsou efektivně - s ohledem na velikost svého majetkového podílu - schopni rozhodování honebního společenstva ovlivňovat, zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi členy, v konkrétním případě o to nepřijatelnější, že členy honebního společenstva se vlastníci pozemků mohou stát zcela nezávisle na své vůli.
Dle navrhovatelů tak dochází k porušení čl. 1 a 3 Listiny, namítají rovněž porušení čl. 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k ní.
17. K § 31 odst. 1 a 2
"Změna a zánik honiteb
(1) Vyžadují-li to zásady řádného mysliveckého hospodaření, může orgán státní správy myslivosti povolit změnu honitby vyrovnáváním hranic nebo výměnou honebních pozemků (dále jen "změna honitby"). Při změně honitby se nepřihlíží k územním hranicím obcí, okresů nebo krajů a výměry směňovaných pozemků nemusí být stejné.
(2) Návrh na změnu honitby podávají držitelé dotčených honiteb společně, a to orgánu státní správy myslivosti, do jehož územního obvodu zasahují dotčené honební pozemky největší částí. Nedohodnou-li se vlastníci dotčených honiteb na předložení společného návrhu na změnu honitby, může návrh podat kterýkoliv z nich. Jde-li o společenstevní honitbu, podá návrh honební společenstvo."
Navrhovatelé dedukují, že (nadále) v souvislosti se změnami v honitbách, konkrétně začleněním pozemku do jiné honitby proti vůli jeho vlastníka, může, pouze na základě rozhodnutí správního orgánu, dojít k nucenému ukončení členství v dobrovolném společenství. Pokud se vlastník pozemku nestane - nechce nebo nemůže se stát členem sousedního honebního společenstva, je nucen trpět na svém pozemku výkon práva myslivosti bez nároku na jakoukoli náhradu za toto omezení. V tom spatřují rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.
18. K § 31 odst. 6 písm. a)
"(6) Honitba zaniká
a) zrušením, sloučením nebo rozdělením honitby na žádost jejich držitelů a nabytím právní moci nových rozhodnutí o uznání honitby,"
Porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 20 odst. 1 Listiny namítají navrhovatelé v souvislosti se skutečností, že jednou projevená vůle vlastníků pozemků vytvořit honební společenstvo nemůže být již v budoucnu změněna bez souhlasu tohoto honebního společenstva a minoritní vlastníci pozemku, případně nespokojení s činností honebního společenstva, kteří v něm nechtějí nadále setrvávat, jsou k tomu, v rozporu s požadavkem svobody sdružování, jsouce připraveni o možnost vytvoření nového honebního společenstva a vytvoření honitby na svém území, zprostředkovaně nuceni.
Ve prospěch této konstrukce hovoří podle názoru navrhovatelů i skutečnost, že členové vystoupivší z honebního společenstva nemají podle současné úpravy nárok na náhradu za přetrvávající omezení svého vlastnického práva v podobě výkonu práva myslivosti třetí osobou.
19. K § 55 odst. 1, 2 a 3
"Uplatnění nároků
(1) Nárok na náhradu škody způsobené zvěří musí poškozený u uživatele honitby uplatnit
a) u škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla,
b) u škod na lesních pozemcích a na lesních porostech vzniklých v období od 1. července předcházejícího roku do 30. června běžného roku do 20 dnů od uplynutí uvedeného období.
(2) Současně s uplatněním nároku na náhradu škody způsobené zvěří vyčíslí poškozený výši škody. Na polních plodinách a zemědělských porostech, u nichž lze vyčíslit škodu teprve v době sklizně, ji poškozený vyčíslí do 15 dnů po provedené sklizni.
(3) Poškozený a uživatel honitby se mají o náhradě škody způsobené zvěří dohodnout. Pokud uživatel honitby nenahradí škodu do 60 dnů ode dne, kdy poškozený uplatnil svůj nárok a vyčíslil výši škody nebo ve stejné lhůtě neuzavřel s poškozeným písemnou dohodu o náhradě této škody, může poškozený ve lhůtě 3 měsíců uplatnit svůj nárok na náhradu škody u soudu."
Navrhovatelé namítají, že zde uvedené prekluzivní lhůty jsou nepřiměřeně krátké, resp. že zakládají značnou nerovnost mezi soukromoprávními subjekty, neboť na ochranu práv vlastníků pozemků - uplatnění nároku na náhradu škody - bylo použito - jiné, přísnější měřítko, než je tomu v případě lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé držitelům honitby, jimž zákonodárce ponechal běžné lhůty občanskoprávní. V tom spatřují porušení čl. 1 Listiny, konkrétně zásady rovnosti v právech, a rovněž jejího čl. 11 odst. 1, totožnosti zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků.
20. K § 69 odst. 1
"Přechodná ustanovení
(1) Honitby a obory uznané podle dosavadních předpisů zůstávají zachovány; to platí i pro obory o výměře nižší než 50 ha a samostatné bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, které se stávají honitbami podle tohoto zákona, i když nedosahují výměry 500 ha. Pokud honitba nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle tohoto zákona, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. prosince 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zaniká k 31. březnu 2003."
Tomuto ustanovení zákona vytýkají navrhovatelé, že konzervuje právní vztahy při výkonu práva myslivosti. Jediným způsobem, jak vytvořit novou honitbu tam, kde doposud existovala jiná (a za splnění podmínek nového zákona zůstala zachována) je její rozdělení. Protože to je ale podle stávající úpravy možné jen na základě návrhu držitele honitby, mají navrhovatelé za to, že menšině vlastníků pozemků, pokud by si přáli rozdělení honitby nebo její zrušení, je tak upřena možnost podílet se na výkonu práva myslivosti vytvořením honebního společenstva (podle svých představ a potřeb). Navrhovatelé tedy mají za to, že současná úprava je v tomto ohledu v rozporu s čl. 11 odst. 4 a čl. 20 odst. 1 Listiny.