§ 7.
O podmíněném odsouzení platí ustanovení zákona o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n., s těmito úchylkami:
1. Podmíněné odsouzení lze vysloviti, i když byl uložen trest delší než jeden rok, ne však delší než tři roky.
2. Podmíněné odsouzení lze vysloviti usnesením dodatečně, a to i když výkon trestu se již započal, zjistí-li se okolnosti je odůvodňující, které. tu nebyly nebo nebyly soudu známy v době, kdy rozhodoval.
3. Předcházející, i opětovné potrestání není na překážku.
4. Nebyla-li zároveň nařízena ochranná vychová, musí býti dán mladistvý pod ochranný dozor; od tohoto opatření lze upustiti jde-li o čin nepatrného významu a je-li o náležitý dozor jinak postaráno.
5. Je-li přes to, že se mladistvý neosvědčil (§ 6, čís. 2 až 4 zákona č. 562/1919 Sb. z. a n.), důvodná naděje na jeho polepšení hledíc na výjimečné okolnosti, zejména na to, že o jeho řádnou výchovu je postaráno, může soud vysloviti, že podmíněný odklad výkonu trestu zůstává v platnosti; při tom může prodloužiti lhůtu zkušebnou, ne však více než o dvě léta, a může také naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu, ačli se tak již nestalo.