V.
Jestliže Poslanecká sněmovna, za okolností zmíněných již dříve, nadto po delší době a na jiné schůzi, přistoupila k revokaci svého usnesení (ze dne 31. října 2001, číslo 1828), jímž s návrhem posuzovaného zákona vyslovila souhlas, a v takto nově otevřeném zákonodárném procesu již dříve schválený návrh zákona znovu projednala a posléze jej přijala v jiném jeho znění, zatížila zákonodárný proces vadou, kterou nelze z hlediska jeho procesní čistoty přehlédnout.
Ústavní soud v řadě svých nálezů dotýkajících se kontroly rozhodování orgánů veřejné moci opakovaně vyložil zásady, pro které - mimo jiné též z hledisek znaků právního státu - je respekt k procesním (procedurálním) pravidlům nezbytný; stručně poznamenáno: ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodila, že jen v procesně bezchybném procesu (ústavně souladném řízení) lze dospět k zákonnému a ústavně souladnému výsledku (rozhodnutí), a proto procesní čistotě rozhodovacího procesu (řízení) je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost a poskytnout jí důraznou ochranu.
Jestliže takto připomenuté zásady vztahují se k ústavnosti řízení před orgány veřejné moci a k jejich v něm vydaným rozhodnutím (ke stanovenému postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), není nijakého rozumného důvodu se od těchto zásad odchýlit ve věcech kontroly zákonodárného procesu a v něm přijatých aktů (právních norem), neboť, byť se rozhodovací proces v zákonodárné činnosti do jisté míry liší od rozhodovacích procesů v řízeních před jinými orgány veřejné moci - a v tomto smyslu jej lze chápat jako rozhodovací proces sui generis - vůdčí zásady rozhodování, v němž se dospěje ke konečnému výsledku, jsou v obou případech identické; nadto nelze ztrácet ze zřetele, že důsledky plynoucí ze zákonodárných aktů jsou pro svůj celospolečenský dopad zajisté významnější, než je tomu v případech jednotlivých (vadných) rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci. Vystupuje tedy - v zákonodárném procesu - do popředí požadavek stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát, a souvztažně také život občanů v něm, spočívá; takovýchto aktů, a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosíci jinak než respektem k pravidlům (zásadám legislativní činnosti), které si ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila.
S přihlédnutím k tomu, jakož i k důvodům, které v odůvodnění tohoto nálezu byly již vyloženy, požadavek jednacího řádu směřující vůči předsedovi Poslanecké sněmovny, totiž aby návrh zákona, s nímž Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, byl neprodleně zaslán Senátu (§ 97 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb.), resp. zda a nakolik byl v posuzované věci splněn, je z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) v dané věci nerozhodný, stejně jako před ním neobstojí ani důvody, jimiž Poslanecká sněmovna tvrzenou přípustnost své revokace podkládá. Jakkoli - na rozdíl od předchozích ústav (československého státu) - není obsah jednacího řádu Poslanecké sněmovny ústavně vymezen, není rozumného důvodu k pochybnostem, že základní zásady jednání zákonodárných sborů, a také zásady styku obou sněmoven mezi sebou (jakož i vládou) a navenek vůbec, nemohou vykročit z ústavního rámce. Obdobně také tvrzení, že v posuzované věci šlo o výrazně komplikovaný návrh zákona a že v závěru zákonodárného procesu (ve třetím čtení) byla Poslanecká sněmovna natolik iritována, že "zcela zřetelně nevěděla, o kterém návrhu hlasuje", je pod aspekty procesní čistoty rozhodovacího procesu bez jakéhokoli významu.
Komplikovanost materie, kterou Poslanecká sněmovna projednává, četnost nebo různorodost pozměňovacích a jiných návrhů, které jsou v průběhu rozprav vůči předloženému návrhu zákona vznášeny, samy o sobě ani ve spojení se snahou ex post "napravit omyl a zabránit vážným hospodářským škodám" nemohou odůvodnit porušení ústavně chráněného postupu v zákonodárném procesu a již vyložených zásad.
Byla již zmínka o tom, že v parlamentní demokracii politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním; podmínky, které za kautel ústavou výslovně vyjádřených zajišťují ústavní legitimitu a legalitu přijatého rozhodnutí a které relevantní většiny v průběhu zákonodárného procesu vytvářejí, jsou ovšem rozličné a téměř vždy se upínají nejen k materii, která je předmětem jednání a následného rozhodnutí, ale samy jsou při vzniku zejména většiny ad hoc ovlivněny také daným časem, resp. okolnostmi, které z něj plynou. Takto ustavené většiny pro přijetí rozhodnutí (schválení návrhu zákona) relevantní jsou (mohou být) ovšem proměnlivé, a to nezřídka natolik, že ve zmíněných souvislostech v průběhu času svou početní relevanci mohou (mohly by) ztratit a stát se menšinou, která by však byla vystavena nebezpečí zvratu dříve přijatého rozhodnutí. Ochrana takto vzniklých většin, přesněji, jejich dříve přijatých rozhodnutí, je proto nezbytná nejen z hlediska stálosti právních aktů, ale představuje jako důsledek dosažené shody v daném čase (kompromisní politické vůle) také jednu ze záruk ústavnosti, která vylučuje z rozhodování svévoli, pro niž v něm přirozeně není místa, řečeno jinými slovy: skutečnost, že schválený návrh zákona nebyl dosud předsedou Poslanecké sněmovny postoupen Senátu, nezakládá důvod k tomu, aby Poslanecká sněmovna již ukončený rozhodovací proces o návrhu zákona obnovila a v něm se vrátila k novému meritornímu rozhodování. Proto okamžik, kdy rozhodovací proces v dané fázi zákonodárného procesu přijetím rozhodnutí nezvratně skončil, je nejen pro legalitu přijatého rozhodnutí, ale také pro jeho stálost natolik významný, že jím daná hranice je ústavně nepřekročitelná, a jako taková svou podstatou má bránit vzniku potencionálního nebezpečí usurpace moci, která Poslanecké sněmovně nepřísluší. Opačný většinový názor Poslanecké sněmovny je mylný také proto, že v právním státě "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon." (čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.); ne tedy každá vůle parlamentního orgánu, ale toliko taková, která zákon, ať by již šlo o zákon ústavní nebo prostý (o jejím jednacím řádu), respektuje a z jeho mezí vychází, se může stát zákonem.
Ústavní soud proto dospěl k přesvědčení, že také na druhou otázku položenou vpředu sub III písm. b) nutno odpovědět kladně: vykročení z hranic nezměnitelnosti přijatého rozhodnutí (usnesení, jímž s projednávaným zákonem byl vysloven souhlas) a ze zásad dříve vyložených je porušením ústavnosti zákonodárného procesu; posuzovaný zákon č. 501/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, etc., nebyl proto Poslaneckou sněmovnou přijat ústavně předepsaným způsobem.
Tento závěr již sám o sobě činí nadbytečným přezkum ústavnosti jednotlivých ustanovení posuzovaného zákona, na který jako na protiústavní navrhovatelé v alternativním žádání poukazují, a proto nebylo zapotřebí se jimi jako jednotlivostmi zabývat.