III.
Výrazně většinový názor Poslanecké sněmovny má za to, že jakkoli Poslanecká sněmovna s posuzovaným zákonem v závěrečném hlasování dne 31. října 2001 vyslovila souhlas, samotný legislativní proces tím ještě nebyl skončen, neboť takto Poslaneckou sněmovnou schválený zákon nebyl do dne konání 42. schůze postoupen Senátu, ani nebyl předložen prezidentovi republiky k podpisu, a protože "pro projednání návrhu na revokaci usnesení Poslanecké sněmovny, jímž byl s návrhem zákona vysloven souhlas" (přesněji pro nezměnitelnost schvalovacího usnesení), není ústavně ani právním předpisem nižší právní síly (zákonem č. 90/1995 Sb.) stanovena závazná lhůta, je cesta k revokaci schvalovacího usnesení a k novému projednání zákona otevřena".
Naproti tomu navrhovatelé, dovolávajíce se zásady "relativní nezměnitelnosti (jednou platně přijatého) zákona" s odkazem na čl. 6 ve spojení s čl. 39 odst. 1 a 2, čl. 47 odst. 1 a 3 a čl. 50 odst. 2 Ústavy, pokládají jimi napadený procesní postup Poslanecké sněmovny za protiústavní.
Za těchto zcela protichůdných stanovisek bylo na plénu Ústavního soudu, aby posoudilo a rozhodlo, zda
a) lze ze stávajícího ústavního pořádku, případně z oblasti obyčejného práva (zákona č. 90/1995 Sb.) odvodit časovou nebo věcnou hranici, za níž již Poslaneckou sněmovnou přijaté rozhodnutí, jímž po konečném (závěrečném) hlasování byl s návrhem zákona vysloven souhlas, nelze měnit, nebo zda po revokaci schvalovacího usnesení lze v legislativním procesu pokračovat a dříve schválený zákon v něm znovu projednat a v nové (opravené) verzi přijmout, a
b) je-li taková hranice, jaký je z hlediska ochrany ústavnosti její význam a jaké důsledky z jejího překročení plynou, jinými slovy řečeno, zda posuzovaný zákon č. 501/2001 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, etc., byl přijat ústavně předepsaným způsobem.
Z takto vymezeného tématu decidendi jsou podle přesvědčení Ústavního soudu již pro svou povahu vyloučena všechna již dříve zmíněná tvrzení Poslanecké sněmovny směřující k objasnění okolností, za nichž k posuzované revokaci došlo, resp. k důvodům, které k ní Poslaneckou sněmovnu vedly, neboť jde o tvrzení z hlediska posouzení merita věci nerozhodná. Ostatně jak vyjádření Poslanecké sněmovny, tak argumentace vlády jsou zaměřeny výlučně jen k otázkám spojeným s jednacím řádem Poslanecké sněmovny, a protože v obou případech zcela opomíjejí podmínky ústavně předepsaného postupu přijímání zákonů (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jde o stanoviska bez praktického významu.
Záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu v samotné právní normě (zákoně) jako motivy zákonodárcova jednání, na její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv a v souvislosti s nimi nemohou být (samostatně) posuzovány, přesněji, nemohou z nich být vyvozeny exkulpační důvody pro porušení procedurálních pravidel (zásad), jestliže k němu v průběhu zákonodárného procesu došlo, a to bez ohledu na to, zda vady zákona zjištěné ex post přivodila nepozornost zákonodárce při hlasování nebo jeho nedostatečná znalost materie, která s projednáním návrhu zákona byla spojena.
Tyto okolnosti proto zůstaly stranou pozornosti Ústavního soudu, stejně jako byly vědomě pominuty otázky spojené s tvrzeným omylem poslanců, důvody případné omluvitelnosti takového omylu a podobně, nebo tvrzená nelogičnost pozměňovacího návrhu (poslance Pilipa k ustanovení § 183b), který byl v původním hlasování pléna Poslanecké sněmovny přijat a který se posléze stal zřejmým důvodem k revokaci závěrečného usnesení o schválení projednaného zákona, po níž byl v novém hlasování tento pozměňovací návrh odmítnut a z konečného a nově schváleného textu zákona byl vypuštěn.