IV. 7
Komparativní analýza a mezinárodní souvislosti
26. Z porovnání právních úprav a praxe ve vybraných zemích Ústavní soud zjistil, že v ústavním pořádku většiny srovnávaných zemí není ochrana pověsti právnické osoby explicitně upravena a subjekt ochrany je definován - obdobně jako v Listině - jako každá "osoba". Právní úpravy většiny srovnávaných zemí se shodují, že právnická osoba požívá stejná osobnostní práva, která náleží i fyzickým osobám - s výjimkou těch, která souvisejí s biologickou podstatou člověka. Jako prostředky nápravy jsou nejčastěji používány: a) zdržovací žaloba, b) určovací žaloba, c) žaloba o náhradu majetkové újmy, d) žaloba o náhradu nemajetkové újmy a e) žaloba o vydání bezdůvodného obohacení. Některé země výslovně rozlišují při ochraně pověsti právnických osob, zda jde o právnickou osobu soukromého nebo veřejného práva (např. Německo či Španělsko).
27. Nikoli všechny srovnávané země jasně rozlišují mezi újmou nemajetkovou a majetkovou, což je třeba mít na zřeteli. Nárok právnické osoby na přiměřené zadostiučinění v souvislosti se všemi formami újmy (majetkové i nemajetkové), popř. v souvislosti s bezdůvodným obohacením, je přiznáván ve většině zemí. Formami poskytovaného zadostiučinění jsou peněžité zadostiučinění, veřejná omluva, zveřejnění soudního rozhodnutí a právo na opravu nebo veřejné vyvrácení skutkových tvrzení. Omluvy se mohou právnické osoby domoci například v Německu, Polsku, Québecu, Švýcarsku, Chorvatsku, Turecku či Arménii. Peněžité zadostiučinění je přiznáváno v Polsku, Slovinsku, Chorvatsku, Litvě, Bosně a Hercegovině, Turecku, Arménii či Severní Makedonii. Vyvrácení zveřejněných informací (tzv. revokace) je umožněno v Rakousku, Německu, Litvě či Arménii. V některých zemích probíhají či v nedávné době proběhly v rámci rozhodovací praxe vrcholných soudů tendence k posílení možnosti právnických osob požadovat náhradu nemajetkové újmy, jako např. v Chorvatsku, Turecku, Bosně a Hercegovině či v Bulharsku. Mezi země s omezenou ochranou, ve kterých převažuje peněžitá náhrada (s důrazem na majetkovou újmu), lze zařadit Francii, Nizozemsko či Belgii. Mezi země s velmi omezenou ochranou pověsti právnických osob patří Švédsko, Finsko, Dánsko, Norsko či Moldavsko.
28. ESLP doposud výslovně ponechal otevřenou otázku, zda aspekt soukromého života podle čl. 8 Úmluvy chrání dobrou pověst právnických osob (viz např. rozsudek ESLP ze dne 2. 9. 2014 ve věci Firma EDV für Sie, EfS Elektronische Datenverarbeitung Dienstleistungs GmbH proti Německu, stížnost č. 32783/08, § 23; či rozsudek ESLP ze dne 30. 6. 2020 ve věci Petro Carbo Chem S.E. proti Rumunsku, stížnost č. 21768/12). Na druhou stranu z judikatury ESLP vyplývá, že ochrana pověsti právnické osoby je limitem a korektivem aplikace čl. 10 Úmluvy zaručujícího svobodu projevu (viz rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2005 ve věci Steel and Morris proti Spojenému království, stížnost č. 68416/01; či rozsudek ESLP ze dne 21. 7. 2011 ve věci Heinisch proti Německu, stížnost č. 28274/08). V rámci výkladu čl. 10 Úmluvy ESLP zdůrazňuje, že povaha práva právnických osob na dobrou pověst a jeho rozsah jsou diskutabilní (srov. rozsudek ESLP ze dne 5. 12. 2017 ve věci Frisk a Jensen proti Dánsku, stížnost č. 19657/12). ESLP vychází také z toho, že ochrana pověsti právnické osoby nedosahuje stejné síly jako ochrana pověsti či práv člověka (viz rozsudek ESLP ze dne 11. 1. 2022 ve věci Freitas Rangel proti Portugalsku, stížnost č. 78873/13, § 53; či rozsudek ESLP ze dne 15. 3. 2022 ve věci OOO Memo proti Rusku, stížnost č. 2840/10, § 39). Rovněž je podle ESLP třeba rozlišovat mezi zájmy na ochranu pověsti právnických osob soukromoprávních a úzce spojených se státními orgány (viz rozsudek ESLP ze dne 29. 8. 2024 ve věci Lefebvre proti Francii, stížnost č. 12767/21, § 31).
29. ESLP výslovně přiměřené zadostiučinění právnickým osobám v souvislosti se zásahem do jejich pověsti porušením práv zaručených Úmluvou přiznává (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000 ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, § 31-36; či rozsudek ESLP ze dne 1. 6. 2021 ve věci Association ACCEPT a ostatní proti Rumunsku, stížnost č. 19237/16, § 167). Činí tak ovšem v rámci své výlučné kompetence poskytovat úspěšným stěžovatelům proti státu spravedlivé zadostiučinění nad rámec toho, co umožňuje kompenzovat vnitrostátní právo (čl. 41 Úmluvy); proto nelze z těchto rozhodnutí dovozovat závěry pro výklad substantivního práva na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny či na ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy.
30. Obdobně SDEU ve své rozhodovací činnosti náhradu nemajetkové újmy způsobené poškozením dobrého jména nebo pověsti právnickým osobám přiznal. Zejména tak činil v souvislosti s ochranou hospodářské soutěže, ochranou osobních údajů či nadměrnou délkou řízení (viz např. rozsudek SDEU ze dne 9. 7. 1999 ve věci T-231/97, New Europe Consulting and Michael P. Brown proti Komisi, body 53-69). Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do pověsti právnické osoby není v unijním právu obecně unifikováno či harmonizováno.