IV. 2
Vyjádření Nejvyššího soudu
10. Nejvyšší soud nejprve odkázal na své předchozí vyjádření k ústavní stížnosti, o níž je řízení vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 2672/23, v němž odůvodnil, že v "pilotním" rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021 neshledal důvody pro postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle Nejvyššího soudu nelze existenci základního práva na odčinění nemajetkové újmy právnické osoby při zásahu do její pověsti v soukromém styku dovodit, a to ani v rámci čl. 10 odst. 1 Listiny. Je třeba rozlišovat mezi samotným základním právem na ochranu dobré pověsti, které je chráněno jako absolutní soukromé právo prostřednictvím tzv. zápůrčího (negatorního) a odstraňovacího (restitučního) nároku. Tento závěr je podpořen judikaturou Ústavního soudu přiklánějícího se spíše k majetkovému pojetí ochrany dobrého jména právnické osoby ve smyslu mezinárodně vžitého termínu "goodwill" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3819/14 ze dne 20. 2. 2018 (N 27/88 SbNU 397)]. Sporné právo nevyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ani Soudního dvora Evropské unie ("SDEU"); není uznáváno v podstatné části právních řádů evropských států, v rámci evropských akademických unifikačních projektů soukromého práva, v tuzemské a zahraniční odborné literatuře a není pro ně opora ani v historických souvislostech. Dále Nejvyšší soud odkazuje na skutečnost, že osnovy Společného referenčního rámce (DCFR) právní úpravu odčiňování nemajetkové újmy právnické osoby v souvislosti se zásahem do její pověsti jako právně významnou nestanoví.
11. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že občanský zákoník výslovně odmítá tzv. antropologizaci právnických osob, tedy přiřazování jim přirozených lidských práv, jelikož právnické osoby nejsou nositeli přirozených práv jako lidé, ale jsou uměle vytvořenými (fiktivními) subjekty sloužícími potřebám člověka. Náhrady za nemajetkové újmy právnických osob, včetně poškození pověsti, proto občanský zákoník upravuje omezeně taxativním výčtem skutkových podstat v souladu s rozhodnutím zákonodárce, nikoli na základě přirozeného práva. Podústavní úprava tak záměrně činí právě v oblastech soukromého práva, které jsou pro činnost právnických osob vzhledem k jejich účelu charakteristické.
12. Argument o rovnosti subjektů soukromého práva ve smyslu čl. 1 Listiny nelze podle Nejvyššího soudu v tomto případě aplikovat, neboť rozdíl mezi fyzickými osobami (lidmi) - živými bytostmi nadanými rozumem a citem oproti právnickým osobám jako právním fikcím majetkového práva neexistujícím v reálném světě je očividný. Různý přístup k odčiňování nemajetkových újem fyzických a právnických osob proto není porušením rovnosti ani diskriminací. Z hlediska možného vzniku nemajetkové újmy podle účinné právní úpravy je nerozhodné, zda má újma souvislost s porušením absolutního práva osobnostního nebo absolutního práva majetkového. Ani v případě absolutních majetkových práv, jež mají rovněž svůj ústavní základ v čl. 11 Listiny, nejsou podle účinné právní úpravy zcela odčiňovány nemajetkové újmy způsobené jejich porušením, a to dokonce ani v případě nemajetkových újem lidí (např. v důsledku usmrcení domácího mazlíčka) - i zde jsou způsobené nemajetkové újmy odčiňovány pouze tehdy, stanoví-li tak "zvlášť" zákon (např. § 2971 občanského zákoníku).
13. Významné evropské jurisdikce řeší předmětnou otázku velmi rozdílně, což podle Nejvyššího soudu zpochybňuje existenci základního práva na odčinění nemajetkové újmy právnické osoby při zásahu do její pověsti. Například v Německu sice právo na ochranu pověsti existuje, ale bez přímého nároku právnických osob na odčinění nemajetkové újmy. Ve Francii mohou právnické osoby požadovat takovou náhradu pouze v souvislosti s nekalou soutěží, porušením duševního vlastnictví nebo jinou zvlášť upravenou deliktní situací, zatímco v Nizozemsku a Belgii platí, že újma na pověsti se považuje za újmu majetkovou, nikoli nemajetkovou.
14. Nejvyšší soud shrnuje, že podle jeho názoru nejsou přezkoumávaná ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem, a to ani s čl. 10 odst. 1 Listiny.