K §u 27.
K čís. I./l. Zákon mluví o majetku nabytém nápadem dědictví včetně nápadu na základě povinného dílu. Z ustanovení §u 2, čís. 3., zákona o dávce z majetku, dle kterého neodevzdané pozůstalosti povinny jsou dávkou z majetku, plyne, že teprve po odevzdání pozůstalosti může se mluviti o vyloučení majetku zděděného ze jmění konečného.
Jinak u odkazů. Pravidlem (vyjímajíc odkaz podmínečný) nabývá odkazovník hned po smrti zůstavitelově práva na učiněný mu odkaz; tím vzniklá pohledávka proti pozůstalosti jest součástí jeho majetku podrobeného dávce z majetku, ale vylučuje se k vyšetření základu pro vyměření dávky z přírůstku ze jmění konečného, byť i pozůstalost posud odevzdána nebyla.
Ve všech případech § 27, č. I./l., odpočítati jest od jmění konečného hodnotu čistou, t. j. po srážce všech výdajů s nabytím spojených, ku př. poplatků dědických a pod. Bylo-li vedle jmění dávce zásadně podrobeného nabyto též předmětů majetkových od dávky osvobozených, nelze ovšem odčítati od jmění konečného hodnoty těchto předmětů dávce nepodrobených, a přirozeně srážeti lze z hodnoty předmětů vylučovaných ze jmění konečného výdaje s nabytím dědictví spojené, jen pokud poměrně na tyto předměty připadají.
Majetek, způsoby pod č. I./l. nabytý má býti odčítán od konečného jmění hodnotou v čas nabytí. To ovšem předpokládá, že nebyl u nabyvatele součástí jmění počátečného dne 1. ledna 1914; případy, kde by tomu tak mohlo býti, uvedeny jsou v prov. nař. k §u 25, odst. 1.
Jestliže tedy na př. nabyto bylo takového majetku ve zdejším území cizincem 1. ledna 1914 zde nebydlivším a tvoří-li takto nabytý majetek současně jmění počátečné, nemůže se odčítati nic. Podobně bude, jestliže osoba 1. ledna 1914 v cizině bydlivší v cizině dědictvím majetku nabyla a potom se sem přestěhovala. Vždy však, až na případ poslední, musí býti stižen dávkou i ten přírůstek na jmění, který vznikl na jmění nabytém způsoby v §u 27, č. I./1, vyznačenými u zůstavitele, pokud se týče dřívějšího držitele. Přírůstek tento nutno tedy vyšetřiti a ke jmění konečnému připočítati.
Příklady: A zde měl 1. ledna 1914 realitu v ceně 100.000 K. V roce 1915 zemřel; cena statku provedenými melioracemi stoupla zatím tak, že odevzdán byl 1. ledna 1916 osobě B. která 1. ledna 1914 jmění dávce podrobeného neměla, v čisté hodnotě 120.000 K. Dne 1. března 1919 má statek cenu 130.000 Kč a tvoří konečné jmění u B. Jest tedy odečísti od 130.000 Kč - 120.000 K, ale přičísti 20.000 K přirostlých v době od 1. ledna 1914 do 31. prosince 1915.
Přírůstek byl by tedy 30.000 Kč -5000 Kč (jmění počátečné dle posl. odst. §u 23).
Bydlí-li B v cizině a nabyl zde dědictvím tohoto statku, nebude se vylučovati z konečného jmění nic, nýbrž srovná se počátečné jmění (120.000 K) s konečným jměním (130.000 Kč), přičte se však k přírůstku 10.000 Kč další přírůstek u zůstavitele nastavší, i činí pak dávce podrobený přírůstek 30.000 Kč, poněvadž posl. odst. §u 23 zde neplatí.
Byl-li zmíněný statek osoby A v cizině a zdědila jej osoba B tam bydlící, která pak (po 1. lednu 1916) se sem přistěhovala, neodčítá se od jmění konečného rovněž nic a přírůstek činí 130.000 Kč-120.000 K = 10.000 Kč. Ke přírůstku vzniknuvšímu v tomto případě před 1. lednem 1916 v cizině se hleděti nemůže, poněvadž jde o přírůstek na majetku, který teprve později stal se majetkem zásadně dávkou povinným.
Naproti tomu bude hleděti k přírůstku, který nastal na majetku v cizině, jestliže již před nápadem dědickým majetek tento patřil do jmění dávkou zásadně povinného; na př. osoba A bydlila zde již 1. ledna 1914 a měla statek v ceně 100.000 K v cizině. Zemřela 1. ledna 1917 a zanechala tento statek tehdy v čisté ceně 130.000 K osobě B, v jejíž majetku jest dne 1. března 1919 a má cenu 150.000 Kč. Přírůstek činí 50.000 Kč.
Osoba C přistěhovala se sem 1. ledna 1916, kteréhož dne měla cenné papíry uložené v cizině v ceně 100.000 K. Zemřela pak 1. ledna 1918, kdy tyto papíry měly cenu 150.000 K; dědici dostalo se tím po zapravení poplatků dědických majetku v čisté hodnotě asi 130.000 K.
Dědic D, který měl 1. ledna 1914 jmění v ceně 50.000 K, má dne 1. března 1919 jmění 200.000 Kč: z toho se vyloučí 130.000 Kč jako čistá hodnota dědictví. Srovnáním takto upraveného konečného jmění s hodnotou jmění ze dne 1. ledna 1914 vyšetří se přírůstek u osoby D penízem 20.000 Kč. K tomu jest přičísti přírůstek 30.000 Kč. který nastal u osoby D na čisté hodnotě cenných papírů v době od 1. ledna 1916 do doby nápadu dědického.
K čís. I./2. To platí nejen o náhradě, které se někomu dostalo bez pojištění, na př. následkem úrazu na dráze, nýbrž i pro případ pojištění zákonného i soukromoprávního. V tomto případě ovšem nesmí býti počítána do jmění počátečného též nijaká hodnota nesplatných nároků z pojištění, jak by tomu jinak bylo při úrazovém pojištění sjednaném na základě vrácení prémii (§ 17, odst. 2.).
K čís. I./3. Kapitálem rozumí se nejen kapitál skutečně vyplacený, nýbrž i pohledávka vzniklá proti pojišťovně tím, že nastal případ pojištěný, na př. pojištěnec zemřel nebo dožil se dne ve smlouvě pojišťovací ustanoveného.
Činí-li tento kapitál nejvýše 10.000 Kč, vyloučí se ze jmění konečného úplně, činí-li více, vyloučí se jen 10.000 Kč.
Důsledně ovšem nutno vyloučiti ze jmění počátečného poměrnou hodnotu nesplatného nároku z pojištění, která zde byla dne l. ledna 1914 nebo v pozdější rozhodný den (§ 25). Na př.: A byl pojištěn na 10.000 K již delší řadu let a měla tato pojistka dne 1. ledna 1914 hodnotu 8000 K. Zemřel 1. ledna 1919, pozůstalost jest dne 1. března 1919 ještě neodevzdána. Z konečného majetku pozůstalosti se peníz 10.000 Kč vyloučí a rovněž tak musí se vyloučiti hodnota 8000 K ze jmění počátečného.
Osoba A zemřela 1. ledna 1917, pojištěný peníz 10.000 K byl vyplacen osobě B. Tato může tento peníz ze svého konečného jmění pro vyšetření dávce podrobeného přírůstku vyloučiti. Ze jmění počátečného nebude se ovšem vylučovati nic, jestliže nesplatný nárok z tohoto pojištění netvořil součást počátečného jmění osoby B, jak tomu může na př. býti, platila-li osoba A prémie, osoba B však byla výhradným vlastníkem pojistky.
K čís. I./4. Ustanovení toto jest obdobno ustanovení pod č. I./3.; jde-li tedy na př. o rentu 4000 K, vyloučí se část kapitálové hodnoty její odpovídající důchodu 1000 K (v tomto případě tedy 70 ze jmění konečného. Ohledně vyloučení kapitálové hodnoty nesplatného nároku z pojištění ze jmění počátečného platí totéž, co řečeno u č. I./3.
K čís. II. Za přírůstek nemůže býti považována hodnota majetku, který poplatník měl již 1. ledna 1914 neb v pozdější den rozhodný dle §u 25, který však tehdy vzhledem k povaze své nepatřil ke jmění dávce zásadně podrobenému a teprve později následkem různých okolností se součástkou jmění takového stal. Jako takové okolnosti vypočítává zákon:
1. prodej: Jestliže tedy na př. poplatník prodal před 1. březnem 1919 z příčiny jakékoli své zařízení bytové, cena trhová pak jest v majetku jeho tohoto dne, nutno ji ze jmění konečného vyloučiti. Odečísti možno však pouze hodnotu skutečně strženou, nikoli však hodnotu předmětů majetkových, do jmění konečného patřících, dle stavu v den rozhodný (1. břevna 1919). Koupil-li tedy za stržené peníze na př. cenné papíry, jichž hodnota do 1. března 1919 stoupla, musí tento přírůstek hodnoty ve jmění konečném zůstati.
A naopak, kdyby byla cena majetku za tyto stržené peníze opatřeného dne 1. března 1919 menší, může býti přece celý stržený peníz vyloučen.
Stejná zásada platí i v dalších zde uvedených případech.
2. a) Změnu určení: Případy takové nejspíše nastanou změnou majetku dávce zásadně nepodrobeného ve jmění výdělečné; na př. poplatník, který byl 1. ledna 1914 majitelem sbírek starožitnických, zařídí si v mezidobí obchod se starožitnostmi, do kterého sbírky tyto přenese.
b) Výplatu při pojištění věcném: Případ takový jest zcela obdobný jako při prodeji. Nepatří sem ovšem případy, ve kterých dostalo se náhrady za součástky majetku dávce zásadně podrobeného. Nelze tedy vylučovali náhrady, jaké se dostalo poplatníku, za škody způsobené požárem na stavení, úrodě polní, zboží a pod., musí však odečtena býti náhrada vyplacená za zničené zařízení bytu. Zákon připomíná výslovně, že náhrada taková může býti odečtena jen, pokud nahrazuje skutečnou hodnotu věci pojištěné. Případy, že by pojišťovna vyplatila hodnotu vyšší, budou ovšem méně praktickými.
3. Přistěhování se do zdejšího území. Tu jde o rozšíření rozsahu jmění počátečného na předměty majetkové, povahy své nijak nezměnivši. Hodnota jich počítá se dle §u 25, odst. 2., do jmění počátečného, pročež nelze ji ještě jednou od jmění konečného odečítati.
4. Užití majetku dříve dávce zásadně nepodrobeného nebo výtěžku jeho k zlepšení nebo rozmnožení majetku dávce podrobeného.
Případy tyto však omezuje zákon pouze na užití majetku dávce nepodrobeného proto, poněvadž leží v cizině. Na př.:
A, bydlící v cizině, měl zde 1. ledna 1914 realitu v ceně 100.000 K a v cizině další majetek v ceně rovněž 100.000 K. V roce 1914 provedl melioraci zdejší reality nákladem 8000 K, který hradil z polovice výtěžkem této reality, z druhé polovice pak výnosem jmění v cizině. V r. 1915 zpeněžil jmění v cizině a postavil zde nákladem 100.000 K dům. Realita původní a dům mají dne 1. března 1919 celkem hodnotu 300.000 Kč. Přírůstek nečiní však 200.000 Kč, nýbrž 300.000 Kč. - [100.000 K (hodnota zdejší reality) + 4000 K (užitých k melioraci z kapitálu v cizině) + 100.000 K (hodnota majetku sem přeneseného)] = 96.000 Kč.
B, bydlící v cizině, jest tichým společníkem zdejší firmy X a činil jeho podíl 1. ledna 1914 100.000 K. Mimo to měl v cizině uložený kapitál dalších 100.000 K. Dne 1. ledna 1917 vyzvedl u jmenované firmy 30.000 K, za které zakoupil zařízení bytu. Dne 1. ledna 1918 zvětšil svůj podíl u firmy o 50.000 K, které sem přenesl z ciziny. Podíl jeho u firmy činí z jakýchkoliv příčin 1. března 1919 140.000 Kč. Přírůstek však nečiní 40.000 Kč, nýbrž 140.000 Kč. - [100.000 K (původní podíl) + 50.000 K (zvětšení podílu majetkem z ciziny)] + 30.000 K (užito k zakoupení nábytku) = 20.000 Kč.
C bydlí v cizině, kde má uložen kapitál, v tuzemsku má tovární podnik. V mezidobí užil kapitálu v cizině k rozšíření podniku zdejšího. Takto investovaný kapitál nutno od hodnoty jmění konečného odečísti. Jest sice možno, že by podobným způsobem užito bylo dávce nepodrobeného majetku v tuzemsku jsoucího, tu však budou příslušné hodnoty odečteny již dle ustanovení ad 1. a 2.
K čís. I. a II. Povinnost průkazní uložena jest poplatníku, který se odčítání těchto hodnot od konečného jmění domáhá. Prokázati jest nejen skutečnost odčítaní odůvodňující, nýbrž i cenu dotyčných předmětů majetkových.
Nemusí se však dokazovati, že dotyčné hodnoty jsou součástí jmění konečného, leč je-li poplatník povinen dávkou pouze ohledně jmění ve zdejším území jsoucího. Jde-li tedy na př. o osobu zde nebydlící, ale mající tu pouze majetek dávce podrobený, musí tato prokázati, že zděděné hodnoty, jejichž odčítání se domáhá, jsou součástí majetku zde ležícího a nikoli součástí majetku v cizině.