III.
10. Dne 9. 6. 2005 obdržel Ústavní soud návrh Okresního soudu v Břeclavi na zrušení téhož ustanovení obchodního zákoníku, v platném znění, kterýžto návrh soud podal v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Věci byla přidělena sp. zn. Pl. ÚS 31/05.
11. V projednávané věci žalobkyně A., a. s., podala dne 19. 3. 2003 návrh, na základě kterého mělo být určeno, že je vlastníkem osobního vozidla značky Passat. Žalobkyně předmětné vozidlo koupila dne 12. 6. 2002 od V. B. podle ustanovení § 409 a násl. obchodního zákoníku a následně své vlastnické právo převedla kupní smlouvou na C, s. r. o., která je přenechala do leasingového nájmu L. P. Na základě výzvy Policie České republiky leasingový nájemce vozidlo jakožto věc důležitou pro trestní řízení vydal dne 22. 7. 2002 a vozidlo bylo usnesením Policie České republiky ze dne 18. 12. 2002 uloženo do úschovy u Okresního soudu v Olomouci. Aby žalobkyně nezatěžovala svého klienta zdlouhavým řízením u Policie České republiky, uzavřela dne 7. 8. 2002 se společností C, s. r. o., dohodu o narovnání, na jejímž základě bylo vlastnické právo převedeno zpět na žalobkyni, a klientovi byla vrácena kupní cena. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 12. 1. 2004 č. j. 9 C 422/2003-62 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2004 č. j. 28 Co 286/2004-80 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť jeho závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu shledal nesprávným. Okresní soud v Břeclavi dne 7. 6. 2005 zaslal Ústavnímu soudu předmětný návrh na zrušení ustanovení § 446 obchodního zákoníku v platném znění.
12. Navrhovatel uvádí, že obecná zásada civilního práva "nikdo nemůže převést víc práv, než sám má", je ustanovením § 446 obchodního zákoníku prolomena a obchodní právo jakožto jedno z odvětví civilního práva takovým ustanovením zcela vybočuje z jeho systému. Nejenže právně-historicky je předmětné ustanovení zcela neodůvodněné, ale také nelze přehlédnout, že v demokratické společnosti dbalé subjektivních lidských práv nelze připustit existenci ochrany práv nabytých na úkor aktivního odporu účastníka. Naopak každý občan a právnická osoba by měl být právním řádem veden ke snaze chránit a respektovat vlastnické právo jiných osob.
13. Dualita úpravy stejných právních institutů rozdílným způsobem uvedená v občanském a obchodním zákoníku je naprosto nepochopitelná a není z ní jasně zřetelný úmysl zákonodárce. Subjekty, jejichž závazkové vztahy se řídí obchodním zákoníkem, se tedy nacházejí naprosto nedůvodně v nerovném postavení se subjekty, jejichž závazkové vztahy jsou upraveny zákoníkem občanským, což je v rozporu s ustanovením čl. 3 odst. 1 Listiny.
14. Navrhovatel uzavírá, že Ústavní soud se několikrát ve svých rozhodnutích zabýval ustanovením § 446 obchodního zákoníku; pokud je však soudu známo, nikoli v souvislosti s návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. V některých rozhodnutích vyslovil, že toto ustanovení významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a že před ním upřednostňuje dobrou víru a právní jistotu účastníků obchodněprávních vztahů, a proto je lze aplikovat pouze za přísného respektování čl. 4 odst. 4 Listiny. Soud vždy v těchto případech musí přísně posuzovat otázku existence dobré víry, která je v řízení obtížně prokazatelná i dokazatelná; totéž platí i o absenci dobré víry.