VII.
Hodnocení Ústavního soudu
19. Ústavní soud se významem opatrovníka při zastupování účastníka zvláště v soudním řízení zabýval opakovaně, včetně řízení o kontrole norem [již shora uvedené nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 (N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 22/19 ze dne 14. 1. 2020 (28/2020 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 23/19 ze dne 28. 1. 2020 (43/2020 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 (176/2020 Sb.)]. Dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro své životní potřeby prací i právem podnikat, vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle § 30 o. s. ř. Odměna advokáta za výkon funkce opatrovníka ustanoveného osobě neznámého pobytu (nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19), osobě, která se z jiných zdravotních důvodů dlouhodobě nemůže účastnit řízení (nález sp. zn. Pl. ÚS 22/19), opatrovníka ustanoveného soudem podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (nález sp. zn. Pl. ÚS 23/19) a jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní (nález sp. zn. Pl. ÚS 26/19) se tak dle derogačních nálezů nesmí odvíjet od tarifní hodnoty ve výši 1 000 Kč stanovené v různých částech (hypotézách) nyní napadeného ustanovení.
20. Z judikatury Ústavního soudu i ESLP, kterou Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 podrobně rozebíral [srov. například nález ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 14/17 (N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.) a nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.), jakož i ministerstvem odkazované rozsudky ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)], vyplývá, že stát na jednu stranu advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu, neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách. Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Naopak § 9 odst. 5 advokátního tarifu vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků v jednotlivých typových řízeních. To v kontextu východisek nálezu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16 (N 174/82 SbNU 693) vede k tomu, že advokát odměňovaný na základě zjednodušujícího kritéria je v horším postavení oproti advokátovi, který činnost spojenou s nevyhovujícím způsobem odměňování nevykonává nebojí vykonával v menším rozsahu.
21. Důvody, pro které v uvedených typových případech přistoupil Ústavní soud k derogaci části ustanovení, se v plné míře uplatní rovněž v nyní posuzovaném případě výkonu funkce opatrovníka ustanoveného správním orgánem nebo soudem účastníku řízení, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat. Ostatně již v prvním ze série nálezů Ústavní soud dovodil, že jím vyslovené výtky stran ústavnosti části § 9 odst. 5 advokátního tarifu přesahují zrušenou část hypotézy (bod 46 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19), přičemž Ústavní soud dle tehdejšího rozhodnutí toliko neměl procesní příležitost zabývat se konkrétní kontrolou ústavnosti ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu jako celku. Této procesní možnosti se mu dostává až v nynějším případě, v němž je navrhovatel aktivně legitimován k návrhu na zrušení celého ustanovení. Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že zákonodárcem stanovená nižší odměna pro advokáty-opatrovníky dle platného znění § 9 odst. 5 advokátního tarifu nese znaky libovůle a je v rozporu s ústavním principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), ústavním právem podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny), právem na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny, srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19) nebo na spravedlivou odměnu za práci, resp. na srovnatelnou odměnu za srovnatelnou práci (čl. 28 Listiny per analogiam, nálezy sp. zn. Pl. ÚS 23/19 a sp. zn. Pl. ÚS 26/19).
22. Česká republika se kromě toho přistoupením k Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením zavázala k pozitivnímu závazku v podobě zajištění rovných procesních práv osob se zdravotním postižením, neboť právě tyto osoby mohou potřebovat přijetí speciální úpravy k tomu, aby se mohly řízení efektivně účastnit. Podle Úmluvy je zásadní zajistit všem osobám rovnoprávný přístup ke spravedlnosti, a to i těm, které mají nějaké zdravotní omezení či postižení, může přitom jít o existenci odpovídající úpravy ustanovení advokáta jako prostředku zajištění právní pomoci (Antonovičová, B. Právo na přístup ke spravedlnosti a soudu pro osoby se zdravotním postižením. Soudce: profesní časopis soudců a soudů České republiky. Soudcovská unie ČR, o. s., 2020, roč. XXII, č. 3, s. 9 - 14). Jestliže Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že na rozpor § 9 odst. 5 advokátního tarifu s principem rovnosti a právem plynoucím z čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny je třeba nahlížet taktéž optikou práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, pak je rovněž třeba upozornit, že v kontextu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením je povinností státu zajistit osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné prostřednictvím procedurálních a věku odpovídajících úprav, s cílem usnadnit jim účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků a svědků při všech soudních řízeních, a to i ve fázi vyšetřování a předběžného řízení (podle čl. 13 Úmluvy). Podle Úmluvy je rovněž povinností států přijmout odpovídající opatření, aby umožnily osobám se zdravotním postižením přístup k asistenci, kterou mohou pro uplatnění své právní způsobilosti potřebovat (podle čl. 12 odst. 3 Úmluvy). Zrušení části advokátního tarifu stanovující sníženou odměnu za práci advokátu ustanovenému opatrovníkem osobě stižené duševní poruchou nebo osobě, která není schopna srozumitelně se vyjadřovat, proto v širším kontextu přispěje k naplňování cílů Úmluvy a pozitivních závazků státu.
23. Argumentace ministerstva, že je advokátní tarif svého druhu cenovým předpisem a zrušující judikatura Ústavního soudu, která do legislativní podoby části vyhlášky zasáhla pro libovůli normotvůrce, nyní může sloužit jako podklad pro eventuální vyslovení neústavnosti dalších částí advokátního tarifu (nebo dokonce celé řady ostatních cenových předpisů), je nepřípadná. Výše citované nálezy, na které nyní Ústavní soud navazuje, se zabývaly konkrétní problematikou dvojrole advokáta a opatrovníka, přičemž závěry v nich vyslovené nelze zobecnit způsobem předestřeným ze strany ministerstva.