I.
Vymezení věci, obsah návrhu Veřejného ochránce práv
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") a § 64 odst. 2 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se navrhovatel domáhá zrušení § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
2. Veřejný ochránce práv ve svém návrhu konstatuje, že si je vědom procesních důvodů, z nichž Ústavní soud v minulosti nepřistoupil ke zrušení celého ustanovení [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 (N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 22/19 ze dne 14. 1. 2020 (28/2020 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 23/19 ze dne 28. 1. 2020 (43/2020 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 (176/2020 Sb.)]. Ochránce nicméně obdržel dne 1. května 2020 podnět (sp. zn. 2773/2020/VOP/AK), v němž stěžovatel navrhovatele požádal, aby využil aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení předmětného ustanovení jiného právního předpisu. Navrhovatel se poté informoval u ministryně spravedlnosti, zda hodlá novelizovat také § 9 odst. 5 advokátního tarifu, případně v jakém časovém horizontu. Podle vyrozumění, které navrhovatel obdržel, však zatím Ministerstvo spravedlnosti (dále též jen "ministerstvo") pouze shromažďuje a vyhodnocuje podněty týkající se advokátního tarifu, rovněž bylo dlouhodobě zcela vytíženo urgentními úkoly souvisejícími s epidemickou situací a účinnost novely advokátního tarifu by pravděpodobně byla stanovena nejdříve v roce 2022. Podle navrhovatele bude do doby zrušení předmětného ustanovení advokátního tarifu i nadále docházet k aplikaci ustanovení v jednotlivých případech. Aktuální znění dotčeného ustanovení přitom vykazuje ještě závažnější rozpor s ústavním pořádkem, protože mimo jiné zasahuje do práva na právní pomoc účastníka řízení, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen se srozumitelně vyjadřovat. S ohledem na reakci ministerstva Veřejnému ochránci práv nezbylo než se na Ústavní soud obrátit s návrhem na zrušení sporného ustanovení.
3. Na základě stručného shrnutí geneze dosavadní judikatury (již shora uvedené nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/19, sp. zn. Pl. ÚS 22/19, sp. zn. Pl. ÚS 23/19 a sp. zn. Pl. ÚS 26/19) navrhovatel konstatoval, že závěry o rozporu s ústavním pořádkem platí v plné míře i pro zbylé hypotézy ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Ani v případě ustanovení advokáta opatrovníkem účastníku řízení (ať již správního, nebo soudního), jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, či účastníku řízení stiženému duševní poruchou nebo neschopnému se srozumitelně vyjadřovat nelze označit takové zastupování za jednodušší činnost s menší finanční náročností. Ani v těchto případech nelze dovodit, že by se stanovení odlišného způsobu odměňování formou paušální tarifní odměny zakládalo na obecně rozumných a objektivizovaných kritériích.
4. Nad rámec navrhovatel podotkl, že je "zbylé" ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu rozporné s principem právní jistoty, jakož i obecným principem rovnosti. Právní jistotě nepřispívá, když v některých případech dochází k paušálnímu snižování odměny, a v jiných nikoliv. V tomto rozsahu ochránce odkázal na odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19, který upozorňoval, že protiústavnost ustanovení od začátku netkvěla ve vymezených konkrétních typových situacích. Je zjevné, že soudy by měly podle čl. 95 odst. 1 Ústavy závěry již tohoto prvního nálezu aplikovat i ve všech ostatních situacích předvídaných tímto ustanovením. V praxi nicméně přesto může docházet k neodůvodněným rozdílům mezi stanovováním odměny advokátů v návaznosti na aplikaci či neaplikaci této judikatury. Zrušení předmětného ustanovení je tedy stěžejní z pohledu principu právní jistoty, jehož základem je zásada předvídatelnosti práva a jehož respektování je v demokratickém právním státu zcela zásadní [nález sp. zn. Pl. ÚS 31/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 16/32 SbNU 143; 105/2004 Sb ); nález sp. zn. I. ÚS 420/09 ze dne 3. 6. 2009 (N 131/53 SbNU 647), nález sp. zn. II. ÚS 3764/12 ze dne 13. 5. 2014 (N 91/73 SbNU 517)]. Rozpor s obecným principem rovnosti dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 26 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (sic! - správně čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) navrhovatel spatřuje právě v postupném rušení jednotlivých částí ustanovení. Tím totiž došlo ke vzniku nového rozdílného zacházení, a to mezi advokáty-opatrovníky mezi sebou navzájem podle toho, jakou osobu opatrují. Byť je charakter a průběh opatrovnictví ve smyslu daného ustanovení srovnatelný (a liší-li se, je to spíše důsledkem každého individuálního případu, nikoli toho, že by opatrovnictví např. osoby s neznámým pobytem bylo diametrálně odlišné od osoby, které se nedaří doručovat), odměna za ně se liší. Je nutno konstatovat, že takové odlišné zacházení nesleduje legitimní cíl ani nevychází z objektivních, rozumných kritérií. Daná věc se navíc dotýká základních práv tak, jak judikoval Ústavní soud ve výše zmíněných nálezech. Pro uvedení stavu do souladu s principem rovnosti je nutno zrušit celé ustanovení.
5. Závěrem navrhovatel upozornil, že České republice vyplývají z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením [sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 10/2010 Sb. m. s., (dále též jen "Úmluva")] významné povinnosti v otázkách rovnosti před zákonem a přístupu ke spravedlnosti. Ústavní soud sám v uvedených nálezech dovodil, že na rozpor § 9 odst. 5 advokátního tarifu s principem rovnosti a právem plynoucím z čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny je třeba nahlížet rovněž v kontextu práva na právní pomoc. S ohledem na to, že fixní odměna se podle účinné právní úpravy advokátního tarifu použije také v případech zastupování osob stižených duševní poruchou či osob, které se nemohou srozumitelně vyjadřovat, je nezbytné přihlédnout i k právům obsaženým v této Úmluvě.