§ 15.
(1) Pokud není dále ustanoveno jinak, platí o řízení ustanovení zákona ze dne 19. června 1931, č. 100 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného.
(2) Návrh může býti činěn jen ohledně nároků, které dlužník, čině návrh, uznává. Uznává-li nárok jen částečně, může soudce návrh projednati a rozhodnouti o něm, jeví-li se to podle okolností účelným.
(3) Navrhovatel musí všechny okolnosti podstatné pro navrhované rozhodnutí v návrhu uvésti a nabídnouti o nich potřebné důkazy. To platí zvláště o vylíčení poměrů majetkových a výdělkových a o tom, v jaké míře je mu znemožněno důsledkem války bez jeho zavinění splniti závazek.
(4) Považuje-li to soud za účelné, projedná návrh s účastníky v ústním jednání.