II.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal podle § 69 zákona o Ústavním soudu vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky.
Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že zákon č. 37/2000 Sb. byl v tomto orgánu projednán jako sněmovní tisk č. 229. Návrh byl předložen skupinou poslanců v květnu 1999 a podle důvodové zprávy bylo jeho cílem reagovat na danou situaci na základě roční zkušenosti s působením zákona o odpadech na úseku nakládání s komunálním odpadem. V praxi se ukázaly některé potíže a jako nejproblematičtější se jevila právě část zákona upravující úhradu za svoz, třídění a zneškodnění komunálního odpadu jako smluvní, věcně regulovanou, cenu placenou fyzickými osobami obci. Zejména ve velkých městech a obcích přibylo subjektů, které bez smlouvy využívaly systém svozu a sběru stanovený obcí. Novela podle důvodové zprávy zavádí možnost stanovit obecně závaznou vyhláškou v samostatné působnosti místní systém sběru, svozu, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu včetně systému nakládání se stavebním odpadem a stanovit i vybírat poplatek za komunální odpad. Tato možnost v § 10 odst. 5 zákona o odpadech dovoluje vymezení maximální výše poplatku, přičemž se postupuje obdobně jako u některých jiných místních poplatků, kde obce rovněž mohou stanovit jejich výši podle místních poměrů a vždy v mezích stanovených zákonem. K samotnému návrhu na zrušení části zákona pak Poslanecká sněmovna uvedla, že návrh podle jejího názoru neobsahuje jednoznačné právní argumenty pro posouzení věci z ústavněprávních hledisek, spíše jsou v něm uvedeny argumenty věcné či jsou uvedena odlišná právní stanoviska k legitimitě řešení problému nakládání s komunálním odpadem. Navrhovatelé se ne zcela jednoznačně vyjádřili, v čem spatřují rozpor s Listinou nebo Ústavou, argumentace je vedena v rovině spíše věcně technické než právní. Poslanecká sněmovna vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor jednal při projednávání zákona ve shodě s platnou ústavní procedurou a v přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s Ústavou, ústavním pořádkem nebo právním řádem České republiky. Ponechal však na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost předmětných ustanovení zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Senát ve svém vyjádření uvedl, že pochybnosti o ústavnosti poplatku zavedeného novelou zákona o odpadech byly vzneseny i při jednání Senátu. Při projednávání zákona bylo konstatováno, že zařazení nového poplatku za komunální odpad do zákona o odpadech plně nezapadá do současného systému právní úpravy poplatků. Podle § 14 odst. 1 písm. h) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, patří do samostatné působnosti obce i stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb obecně závaznými vyhláškami. Tyto obecně závazné vyhlášky musí být podle § 16 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb. v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení. Zvláštním zákonem, který upravuje druhy a výši poplatků, které může obec v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou upravit, je zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o místních poplatcích"). Úprava poplatků v samostatné působnosti obce bez ohledu na konkrétní název poplatku naplňuje vždy znaky místního poplatku. Nezařazení poplatku za komunální odpad do zákona o místních poplatcích není navíc ničím specifickým odůvodněno. Dále Senát ve svém vyjádření uvedl, že Listina ve svém čl. 4 odst. 1 stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích, přičemž čl. 11 odst. 5 Listiny tuto zásadu zpřesňuje tak, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona. Z toho Senát dovodil, že meze určitého druhu poplatku, tj. jeho výše, musí být dány zákonem. Obec pak při stanovení druhu poplatku a sazeb může svou obecně závaznou vyhláškou rozhodnout, který z druhů poplatků stanovených v zákoně se bude na jejím území vybírat, přičemž sazbu může stanovit pouze do maximální výše dané zákonem. Z tohoto důvodu lze zejména ustanovení § 10 odst. 5 novely zákona o odpadech pokládat za nedostatečné, neboť zde není stanovena konkrétní nepřekročitelná hranice výše sazby zaváděného poplatku, ale pouze hranice předpokládaná, která je vázána na očekávané oprávněné náklady obce vyplývající z režimu nakládání s komunálním odpadem. Konkrétní maximální výše tedy bude záviset v jednotlivých případech mimo jiné na nákladech, které bude účtovat subjekt, který bude provádět sběr, svoz, třídění, případně zneškodňování odpadu. Uvedená konstrukce poplatku neobsahuje ani další nezbytné atributy poplatku, jako je splatnost, případně důvody pro snížení nebo prominutí poplatku z důvodu zmírnění nebo odstranění tvrdosti a podmínky osvobození od poplatku.
Senát projednával návrh novely zákona o odpadech na své 12. schůzi druhého funkčního období dne 10. prosince 1999. Po obsáhlé diskusi návrh tohoto zákona zamítl, protože při jeho projednávání shledal ústavní nedostatky, pro něž nemohl s návrhem vyslovit souhlas.
Bez výzvy Ústavního soudu bylo předloženo i stanovisko zástupců obcí, kteří se sešli dne 4. 5. 2000 na pracovním setkání, k podanému návrhu. Vyplynulo z něj, že nesouhlasí s návrhem na zrušení uvedené části zákona o odpadech. Nesouhlasí s námitkou, že v novele zákona o odpadech není omezena výše poplatku a základ pro jeho výpočet není jednoznačně stanoven. Podle jejich názoru je § 10 odst. 5 novely zákona o odpadech dostatečně konkrétní při stanovení maximální výše poplatku. Každá obec musí poplatek schválit formou obecně závazné vyhlášky a bylo by neodpovědné předpokládat, že by obecní zastupitelstvo zatížilo obyvatele vyšším poplatkem neodpovídajícím skutečným nákladům. Ve skutečnosti budou obce i nadále nakládání s komunálním odpadem dotovat ze svých rozpočtů. Plně jim vyhovuje způsob určení výše poplatku stanovený v novele zákona o odpadech, protože v každé obci může být obyvatelům poskytován jiný rozsah služeb, dále se v různé výši poplatku zákonitě promítne např. vzdálenost skládky odpadů od obce, cena za uložení odpadů na skládce atd. Zástupci obcí sdělili rovněž výhrady proti tvrzení o tom, že se zavádí paušální poplatek bez ohledu na to, zda a v jaké míře poplatníci využívají systém komunálního odpadu určený obcí. K tomu uvedli, že úprava obsažená v zákoně připouští možnost stanovení poplatku vedle kapitační formy např. na objem sběrné nádoby, podle počtu sběrných nádob apod. Zkušenosti obcí, které zavedly kapitační poplatek, jsou takové, že po jeho zavedení vzrostla čistota obce. Dále zástupci obcí uvedli, že v novele zákona o odpadech je stanoveno, že správu poplatku vykonává obec, a namítli, že ustanovení obecného zákona nemůže řešit způsob vybírání a splatnost poplatku, tyto otázky mohou být řešeny pouze obecně závaznou vyhláškou. Zásadní námitku vyjádřili zástupci obcí proti tvrzení, že novela zákona o odpadech nepřipouští, aby si fyzická osoba zvolila možnost nakládat s odpady v souladu s předpisy jinak, než je stanoveno v obecně závazné vyhlášce obce, a tím omezuje jedno ze základních práv občana - právo volby při využívání služeb a nakládání se svým vlastnictvím. Uvedli, že předchozí úprava vedla k tomu, že se občané vyhýbali využívání systému sběru odpadů stanovenému obcí s tvrzeními, která velmi zpochybňovala opodstatněnost tohoto jejich postupu. Zástupci obcí uvedli ještě další připomínky, které se však již nevztahují ke konkrétním bodům návrhu, ale obecně jsou obhajobou přijaté novely zákona o odpadech. Upozornili také na to, že je nezbytné, aby Ústavní soud zvážil možné důsledky právní diskontinuity, kdy řada obcí již v souladu s novelou zákona o odpadech provedla často nevratné změny v systému úhrad, zrušila předcházející smluvní vztahy s fyzickými osobami či vlastníky (správci) nemovitostí.