IV.
Dosavadní přístup Ústavního soudu a obecná východiska
6. Vzhledem k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. června 2010 lze závěry vyslovené v případech týkajících se výlučně domovních prohlídek vztáhnout i na prohlídky jiných prostor a pozemků. Termín "prohlídka", není-li v dalším textu upřesněno blíže, je proto používán promiscue jak pro "domovní prohlídku", tak pro "prohlídku jiných prostor a pozemků".
7. Je zapotřebí zdůraznit, že stěžovatel, u něhož byla prohlídka vykonána, není osobou, která by posléze byla obviněna či obžalována, a mohla tak v navazujícím trestním řízení hájit svá práva, a to včetně uplatnění námitek vůči nezákonně provedené prohlídce a důkazům na jejím základě získaným. Má-li prohlídka charakter jednorázového zásahu do ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, pak má proti němu stěžovatel jediný prostředek právní ochrany, jímž je ústavní stížnost.
8. Naopak osoba, stran níž se zjišťují a zajišťují důkazy ohledně podezření ze spáchání trestného činu, může v dalších fázích trestního řízení proti provedené prohlídce brojit např. uplatněním žádosti o odstranění závad v postupu policejního orgánu nebo státního zástupce (viz ustanovení § 157a trestního řádu), jakož i tím, že bude využívat práv daných jí trestním řádem jako osobě obviněné či obžalované.
9. Na počátku judikatorního vývoje byla Ústavním soudem prohlídka hodnocena jako jednorázový zásah, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil a jehož důsledky přetrvávají toliko v procesní oblasti následného řízení, resp. řízení, jehož je součástí, avšak obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný kterémukoli orgánu veřejné moci byly pojmově vyloučeny, a proto bylo přistoupeno ke zrušení příkazu k domovní prohlídce [nález ve věci sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. května 1997 (N 62/8 SbNU 119 *)].
10. Při dalším rozhodování Ústavní soud preferoval před zrušením příkazu k prohlídce konstatování, že došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, a přikázal Policii České republiky obnovit stav před porušením práv a svobod stěžovatele, tzn. vrátit stěžovateli materiály odňaté při prohlídce [nález sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. října 2001 (N 147/24 SbNU 59), nález ve věci sp. zn. I. ÚS 424/2000 ze dne 13. března 2002 (N 29/25 SbNU 227), nález ve věci sp. zn. II. ÚS 298/05 ze dne 6. října 2005 (N 196/39 SbNU 91)].
11. Další posun v judikatuře znamenal nález ve věci sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. listopadu 2006 (N 200/43 SbNU 239), kdy byl zrušen příkaz k domovní prohlídce, protože byl vydán bez řádného odůvodnění ave vztahu ke stěžovatelce byl (tímto příkazem) porušen čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv svobod; zároveň však Ústavní soud (nekonzistentně) konstatoval, že "samotným vykonáním domovní prohlídky nedošlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelky, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, neboť ... byla vykonána v souladu jak s příkazem k domovní prohlídce ..., tak s příslušnými ustanoveními trestního řádu.". V dalším nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 474/07 ze dne 27. září 2007 (N 151/46 SbNU 505) Ústavní soud pominul nález sp. zn. II. ÚS 362/06 a při dodržení předchozí judikatury konstatoval porušení základních práv a svobod stěžovatele Policií České republiky, uložil jí, aby nepokračovala v uvedeném porušování základních práv a svobod stěžovatele a obnovila stav před porušením. Ke zrušení příkazu k prohlídce nedošlo. Nálezem ve věci sp.zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. srpna 2008 (N 147/50 SbNU 297) zrušil Ústavní soud příkaz k domovní prohlídce. V závěru odůvodnění Ústavní soud uvedl: "Je zcela evidentní, že zrušením předmětného příkazu k domovní prohlídce úkony na něj navazující pozbyly svého právního základu. Bude tedy na orgánech činných v trestním řízení, aby k této vadě po kasačním nálezu Ústavního soudu náležitě přihlédly a z jeho důsledků poté ve vlastním postupu a rozhodování následně i vycházely.".
12. Ve věci sp.zn. II. ÚS 1414/07 rozhodl Ústavní soud dne 15. července 2010 nálezem tak, že konstatoval porušení základních práv stěžovatelky a rozhodnutí obecných soudů zrušil. Z řízení o této ústavní stížnosti vzešel návrh II. senátu, na jehož základě došlo plénum Ústavního soudu k rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 3/09. Ústavní soud v odůvodnění rozhodnutí o ústavní stížnosti konstatoval, že "důkaz získaný způsobem, jenž ztratil v důsledku derogace příslušné právní úpravy trestního řádu zákonnou oporu, je důkazem absolutně neúčinným a v trestním řízení nepoužitelným.".
13. Ve věci sp.zn. Pl. ÚS 3/09 Ústavní soud svůj nález ze dne 8. června 2010 (vyhlášen pod č. 219/2010 Sb.) odůvodnil mimo jiné tím, že předchozí povolení soudu k prohlídce je o to naléhavější za situace, kdy trestní řád neumožňuje ani následnou soudní kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu. Teoreticky by sice bylo možné uvažovat o ústavní stížnosti přímo proti nařízení prohlídky jiných prostor, avšak i judikatura českého Ústavního soudu zčásti sdílí doktrínu "trvajícího zásahu", která je této úvaze na překážku. Nadto Ústavní soud setrvale judikuje, že jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity. To znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na soukromý život v podobě domovní prohlídky. V intencích uvedeného se ústavní stížnost (proti příkazu k provedení prohlídky jiných prostor) jeví rovněž jako prostředek neefektivní. Navíc jistě není žádoucí, aby Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by tak totiž nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy, a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.
14. Posledním meritorním rozhodnutím je nález ve věci sp. zn. II. ÚS 860/10 ze dne 2. září 2010, jímž byl zrušen příkaz k prohlídce jiných prostor s odůvodněním, že předmětný příkaz byl ve světle právního názoru vyjádřeného ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/09 vydán v rozporu s ústavním pořádkem, protože napadený příkaz k prohlídce sídla stěžovatelky byl vydán státním zástupcem, a nikoliv soudcem. Ústavní soud uvedl, že "k tomuto rozporu přitom Ústavní soud ... nemohl nepřihlédnout. Nic na tom nezměnila zcela správná námitka Krajského státního zastupitelství v Ostravě, že se prohlídka uskutečnila na základě tehdy platné a účinné úpravy podústavního práva, která neměla alternativu.". Z hlediska hodnocení retroaktivních účinků uzavřel, že "pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti již zrušeného zákona (jehož adresátem je veřejná moc) a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci je přípustná s ohledem na to, že nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv.".
15. Ústavní soud na počátku přezkumu zásahů orgánů veřejné moci do základních práv a svobod spočívajících ve vykonání (domovní) prohlídky dospěl k závěru, že tento zásah je oprávněný (dovolený ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), spočívá-li na příkazu soudce splňujícího formální a materiální náležitosti stanovené zákonem a v jednotlivostech rozvedené judikaturou. Vyložil, že k zásahu do nedotknutelnosti obydlí může dojít až faktickým provedením prohlídky, nikoli pouhým vyhotovením příslušného příkazu k prohlídce; reálná ochrana před tímto zásahem (neposkytnutelná apriorně, tj.v době mezi vydáním příkazu a provedením prohlídky) spočívala ve zjišťování, zda šlo o zásah dovolený či nikoli, což nebylo lze zjistit jinak než přezkumem příslušného příkazu. Byly-li zjištěny jeho nedostatky (ústavněprávní relevance), bylo v řízení před Ústavním soudem z hlediska procesního nejprve přistupováno ke zrušování příkazu k prohlídce, posléze jen konstatováno porušení základních práv a svobod a ukládáno příslušnému orgánu veřejné moci, aby obnovil stav před tímto zásahem, příp. zakazováno, aby v zásahu pokračoval; postupně Ústavní soud opět tenduje k přímému zrušování příkazu k prohlídce.
16. Lze shrnout, že se poslední vývoj judikatorní praxe ustálil na názoru, že stížnost osoby, u níž byla vykonána prohlídka, aniž by tato osoba sama byla posléze obviněna či obžalována, sleduje svým návrhem jiný záměr a cíl než stížnost osoby, vůči níž je na základě takto získaných důkazů vedeno trestní řízení; hodnocení dovolenosti zásahu se však opírá o jeden a tentýž právní základ - příkaz k prohlídce. Jakkoli tedy obecně platí, že nikdo nemůže ústavní stížností dosahovat ochrany pro jiného (zákaz actio popularis), v tomto konkrétním případě jde o výjimku, podle níž se důsledky přezkumu příkazu k prohlídce vztáhnou i na trestní řízení, v němž jako účastník trestněprávního vztahu vystupuje jiná osoba než ta, která proti prohlídce podala ústavní stížnost. Ústavním soudem zjištěné vady provedené prohlídky, v nejzazším případě její absolutní neúčinnost, resp. nepoužitelnost takto získaných důkazů vůči obviněnému, budou vždy zhodnoceny v rámci rozhodnutí v trestním řízení o věci samé (zjištění Ústavního soudu se tak automaticky promítá i do právních poměrů osoby, proti níž bylo trestní řízení vedeno).
17. Ačkoli skutkové okolnosti zde rekapitulovaných případů umožňují více interpretací, z důvodu ochrany právní jistoty dotčených subjektů přistoupilo plénum Ústavního soudu k přijetí tohoto stanoviska.
------------------------------------------------------------------
*) Pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 62, str. 119