VII/b
K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení obviněného, jemuž svědčí presumpce neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.
Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá do všech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení není absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení oprávnění státního zástupce podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného dle § 279 písm. a) tr. řádu].
Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy. V trestním procesu nadto slouží ochraně obviněného, jemuž svědčí až do okamžiku jeho odsouzení presumpce neviny, a je úzce spjat s kontradiktorní povahou trestního řízení. (Viz zejména případy BÎnisch vs. Rakousko a Brandstetter vs. Rakousko - doktrinární analýzu podává např. J. A. Frowein, W. Peukert, EuropĚische Menschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar. Kehl-Strassburg-Arlington 1996, s. 219 a násl., M. de Salvia, Compendium de la CEDH. Kehl-Strassburg-Arlington 1998, s. 147 a násl.).
Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků upravených v trestním řádu toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát jako procesní strana v trestním řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné, který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je oprávněn jeho jménem jednat) disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu, plynoucího z čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud by z uvedeného tvrzení bylo vyjmuto oprávnění podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, a to z důvodu jeho chápání jako procesního výrazu určitého "dobrodiní", jenž v oblasti práva hmotného není způsobilý zasáhnout práva obviněného, výtka protiústavnosti se zužuje na institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
V období před přijetím trestního řádu č. 87/1950 Sb. platný trestní řád (zákon č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů) znal v rámci soustavy mimořádných opravných prostředků institut zmateční stížnosti pro zachování zákona, jenž "v zájmu jednotnosti práva" umožňoval "generálnímu prokurátorovi právo z moci úřední nebo z příkazu ministra spravedlnosti dovolati se rozhodnutí nejvyššího soudu o otázce, zda určitým 1. rozsudkem, 2. usnesením nebo 3. postupem trestního soudu (nebo státního zastupitelství) byl porušen zákon" (J. Kallab, Učebnice trestního řízení. Brno 1930, s. 207). Rozhodnutí nejvyššího soudu však zpravidla nemělo účinku na obžalovaného, šlo "jen o autoritativní rozřešení sporné snad právní otázky, aniž soudy by byly vázány mínění nejvyššího soudu vzíti za své" (tamtéž, s. 208). Důsledky pro obviněného ve formě reformace anebo kasace byly právní úpravou zmateční stížnosti pro zachování zákona (§ 292 zákona č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů) předvídány výjimečně, a to toliko ve prospěch obviněného v případě jeho odsouzení k trestu. Z naznačené rekapitulace plyne, že právní úprava obsažená v předúnorovém trestním řádu v řízení o zmateční stížnosti pro zachování zákona podané v neprospěch obviněného umožňovala přijetí toliko akademického výroku za účelem sjednocování judikatury při řešení dané právní otázky, nepřipouštěla ale nepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro obviněného. Takto koncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v Rakouské republice až do současnosti.
V základním mezinárodním srovnání k institutu stížnosti pro porušení zákona, jenž je k dispozici toliko jedné procesní straně, státu, a jenž může směřovat v neprospěch obviněného proti pravomocným rozhodnutím soudů, jakož i orgánů přípravného řízení, nelze najít paralelu.
Toliko ilustrativně lze v této souvislosti zmínit kupř. právní úpravu německou. Soustava opravných prostředků zakotvená v platném trestním řádu (zákon č. 253/1877 RGBl., ve znění pozdějších předpisů) zahrnuje instituty stížnosti, odvolání, revize a obnovy řízení, jež plně odpovídají požadavkům plynoucím z čl. 6 Úmluvy, tj. i principu "rovnosti zbraní".
Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním státu, a to od dob osvícenství, patří zásada obžalovací, resp. akuzační (§ 2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v trestním procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací nezbytnou součástí demokratického trestního procesu, respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní subjekty. Z hlediska ústavního pak tato zásada plyne z čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Je-li Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání dle § 272 tr. řádu oprávněn takovéto rozhodnutí zrušit a orgánům činným v přípravném řízení přikázat, aby v trestním stíhání pokračovaly, pak nelze toto oprávnění kvalifikovat jinak než jako ústavně rozporný průlom do kautel spojených se zásadou obžalovací v trestním řízení. Orgán, jemuž věc byla přikázána, je přitom podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Nejvyšší soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti, z nichž podání obžaloby vychází, a tím i zásadu obžalovací. V této souvislosti nutno poukázat i na trvalý nárůst počtu i poměr podaných stížností proti rozhodnutí v přípravném řízení.
Poukazuje-li se ve vyjádření ministra spravedlnosti na pozitivní efekty institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného v kontextu vyrovnání se s obdobím totalitní zvůle, nutno konstatovat následující:
Novela tr. řádu č. 265/2001 Sb. zavádí institut dovolání v neprospěch obviněného, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a jenž je svěřen nejvyššímu státnímu zástupci [§ 265a odst. 1, § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.]. Ve vztahu k pravomocným usnesením nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci pak novela zavádí oprávnění nejvyššího státního zástupce tato rozhodnutí rušit pro jejich rozpor se zákonem (§ 173a, 174a tr. řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Ke dni účinnosti novely tr. řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. k 1. lednu 2002, se tím vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje státu efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces z čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména požadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku "rovnosti zbraní"). Odložením derogačního účinku nálezu Ústavního soudu ke dni 31. prosince 2001 pak v právní úpravě z hlediska analyzovaného účelu mimořádného opravného prostředku nevzniká žádná mezera.
V uvedeném kontextu nutno poukázat na skutečnost, že otázkou rovnosti účastníků trestního řízení a hledisky jejího možného omezení v neprospěch obviněného se Ústavní soud obsáhle zabýval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sb. n. a u., sv. 2, s. 57 a násl.; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.). V souvislosti s ústavností institutu anonymních svědků v trestním řízení konstatoval: "Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti účastníků. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.".
Z pohledu naznačených kautel principu proporcionality institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného prolamující základní práva plynoucí z ústavního principu rovnosti neobstojí. Jakkoli sleduje jako svůj cíl ochranu veřejného zájmu na spravedlivém potrestání pachatele trestného činu, a tím princip panství práva, nesplňuje podmínku potřebnosti, tj. podmínku spočívající v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Tato skutečnost vystupuje zvlášť významně do popředí v souvislosti se zavedením mimořádného opravného prostředku - dovolání - v trestním řízení novelou tr. řádu č. 265/2001 Sb.
V souvislosti s proklamovaným účelem výjimečnosti institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného nutno poukázat i na statistickými údaji prokázanou stoupající tendenci zvyšování poměru podaných stížností v neprospěch obviněných.
Dopadá-li zrušení § 272 tr. řádu nejen na případy porušení zákona ve prospěch obviněného, ale i na všechny další případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, ale byl porušen u dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost podána, a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.), pak by dle názoru ministra spravedlnosti tyto případy nebyly nadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním. Tato okolnost na důvodnosti zrušení institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného však nic nemůže změnit. Žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných. Za takové nelze pak označit ty, jež v této souvislosti uvádí ministr spravedlnosti ve svém vyjádření.
Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že § 272 tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v souvislosti s jím založenou možností rušit v neprospěch obviněného i pravomocná rozhodnutí v přípravném řízení, rovněž i s čl. 80 odst. 1 a s čl. 90 Ústavy a s čl. 40 odst. 1 Listiny, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo o jeho zrušení. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že zrušením § 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu).