IV.
11. července 2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 272 tr. řádu podaný podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, § 224 odst. 5 tr. řádu per analogiam a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. Návrh vychází z usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 2001 sp. zn. 11 Tz 106/2001, jímž bylo přerušeno řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného D. B. proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně z 19. prosince 2000 č. j. 2 Zt 897/2000-5 o postoupení trestní věci, a dle výše uvedených ústavních a zákonných ustanovení byla věc předložena Ústavnímu soudu.
Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože právo použít tohoto mimořádného opravného prostředku je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný se nemůže domoci podání tohoto mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případech flagrantního závažného porušení zákona a je odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé výjimky plynoucí z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný opravný prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení zákona a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah do principu stability soudního rozhodování. Senát Nejvyššího soudu konstatuje, že se jedná o institut, který by neměl mít místo v moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky dle jeho přesvědčení vystupují ještě víc do popředí u stížností pro porušení zákona podávaných v neprospěch obviněných, a to zejména v případech, kdy jsou tímto opravným prostředkem napadána meritorní rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššího soudu proto dospěl k názoru, že existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy. Zákonnou možností Nejvyššího soudu zrušit v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo postoupení věci jinému orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném řízení, aby v trestním řízení pokračovaly, je navíc zásadním způsobem prolomena zásada obžalovací, jež je vůdčí zásadou trestního řízení v právním státě. Z uvedených důvodů není možno podle názoru senátu Nejvyššího soudu tolerovat institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
Usnesením z 10. října 2001 č. j. Pl. ÚS 19/01-6 Ústavní soud předmětný návrh senátu Nejvyššího soudu z důvodu litispendence dle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. odmítl a uvedl, že Nejvyšší soud jako oprávněný navrhovatel má podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.
Ze stejných důvodů Ústavní soud usneseními z 20. září 2001 č. j. Pl. ÚS 23/01-10, z 28. srpna 2001 č. j. Pl. ÚS 26/01-11, z 18. září 2001 č. j. Pl. ÚS 30/01-11 a 10. října 2001 č. j. Pl. ÚS 32/01-10 odmítl i svým obsahem analogické návrhy Nejvyššího soudu na zrušení § 272 tr. řádu, přičemž i v těchto věcech Nejvyšší soud jako oprávněný navrhovatel má podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.