I.
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 2. srpna 2000, se stěžovatelka E. Č. domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2000 sp. zn. 8 To 237/2000 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 sp. zn. 1 T 69/97, jimiž byla uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zákon") a byl jí uložen peněžitý trest. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena v základním právu na nedotknutelnost obydlí a základním právu na spravedlivý proces vyplývajících z čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 69/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny tyto skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 č. j. 1 T 69/97-17 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona a podle téhož zákonného ustanovení byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 11 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců a k trestu propadnutí věci - finanční částky 1 500 Kč. Uvedeného trestného činu se měla dopustit tím, že v dopise zaslaném Policii České republiky pod smyšleným jménem nepravdivě obvinila policistu z přijetí úplatku.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. srpna 1999 sp. zn. 8 To 217/99 rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu (dále jen "tr. řád") zrušil a podle § 260 tr. řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména vadami domovní prohlídky provedené v domě stěžovatelky, při níž byl zajištěn důkazní materiál a která trpěla několika vadami. Ty dle názoru soudu spočívaly v neprovedení výslechu toho, u koho se měla prohlídka vykonat (§ 84 tr. řádu), a v neuvedení konkrétních důvodů, které k tomuto postupu vedly, dále v protokole o konání domovní prohlídky shledal odvolací soud nedostatečnou konkretizaci, které věci byly při domovní prohlídce vydány dobrovolně a které byly odňaty (§ 85 odst. 3 tr. řádu). Ze všech uvedených důvodů nepovažoval Krajský soud v Plzni zajištění předmětného důkazního materiálu za zákonné. Pakliže po provedení domovní prohlídky stěžovatelka a její obhájce potvrdili dobrovolné vydání důkazního materiálu podle § 78 odst. 1 tr. řádu (toho, jenž byl předtím zajištěn při domovní prohlídce), došlo tak dle názoru soudu k vydání věci, kterou stěžovatelka (obviněná v trestním řízení) ve chvíli vydání neměla ve své dispozici, pročež ani za situace, kdyby tyto věci byly stěžovatelce vráceny procesně perfektním způsobem, nemohl by tento postup zhojit předchozí nezákonné získání věci důležité pro trestní řízení. Jednalo by se tedy o obcházení zákona, o využití stavu, který byl navozen protiprávním jednáním, tj. nezákonným provedením domovní prohlídky.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem) stížnost pro porušení zákona. Napadenému usnesení vytkl porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) a § 260 tr. řádu, a to ve prospěch obviněné. Ve stížnosti dospívá ministr spravedlnosti k závěru, dle něhož krajským soudem uvedená pochybení v protokolaci a průběhu provedení domovní prohlídky nebyla takového rázu, aby mohla vést k závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů získaných při takto provedené domovní prohlídce.
Na podkladě uvedené stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. března 2000 sp. zn. 5 Tz 35/2000 rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu a za splnění podmínek podle § 272 tr. řádu tak, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 1999 sp. zn. 8 To 217/99 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) a § 260 tr. řádu ve prospěch obviněné E. Č. (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem), uvedené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Plzni, jako soudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se Nejvyšší soud v podstatě přiklonil k názoru ministra spravedlnosti, když uvedl, že sice došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu při protokolaci průběhu a výsledků domovní prohlídky, ale tyto nedostatky jsou jen formálního rázu, lze je překlenout s přihlédnutím k dalšímu obsahu trestního spisu, a tedy uvedená pochybení dle jeho názoru nejsou takového charakteru, aby mohla důvodně vést k závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů, které byly při takto provedené domovní prohlídce získány.
Posléze usnesením ze dne 16. června 2000 sp. zn. 8 To 237/2000 Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 sp. zn. 1 T 69/97 zamítl.
V ústavní stížnosti je pak zejména poukazováno na porušení podmínek stanovených pro provedení domovní prohlídky v § 84 tr. řádu a v této souvislosti polemizováno s názorem Nejvyššího soudu týkajícím se jeho interpretace. V nezákonném provedení domovní prohlídky pak stěžovatelka spatřuje dotčení v základním právu na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny, ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek v trestní věci byl dle jejího přesvědčení založen na akceptaci důkazu získaného nezákonným způsobem, pak dotčení v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.