ČÁST I
1. Pásmo vysokých frekvencí (vf)
Vysokými frekvencemi se v této vyhlášce rozumí frekvence od 60 kHz do 300 MHz, tj. vlnová délka ve vzduchu 5 km až 1 m. V tomto rozsahu frekvencí se úroveň pole vyjadřuje intenzitou elektrické složky pole [E] ve voltech na metr [V/m], případně v rozsahu od 60 kHz do 3 MHz intenzitou magnetické složky pole [H]
2
v ampérech na metr [A/m]. Ozáření se vyjadřuje součinem E
2 2 2
[V/m] , resp. H v [A/m] a času t v hodinách [h] a označuje se
W ,resp. W .
E H
1.1. Měřící zařízení
Pro měření E i H se používá měřič blízkého pole NFM 1
s příslušnými anténami, popřípadě jiný rovnocenný přístroj
schválený hlavním hygienikem ČR. Testování měřiče se provádí
jednou za 3 roky. Ozáření W i W se stanoví výpočtem nebo
E H
přímým měřením dozimetrem.
1.2. Obecné zásady měření intenzity pole
Při měření intenzity pole E nebo H se podle povahy pracoviště (území, objektu) určí místa, na kterých se provede měření, tj. místa, kde se zdržují osoby, jejichž ozáření se stanoví. Měří se především ve výškách 50, 85, 125 a 160 cm nad podlahou, resp. terénem (platí pro střed antény), přičemž pro hodnocení je rozhodující nejvyšší naměřená hodnota v oblasti hlavy nebo trupu s výjimkou případu, kdy v místě končetin je naměřená hodnota vyšší než vyhláškou stanovené E mezní nebo H mezní. Ve stanovených výškách se anténou pohybuje v horizontální rovině v rozsahu předpokládaných pohybů člověka na daném stanovišti a anténa se natáčí tak, aby byla spolehlivě zjištěna největší výchylka. Toto měření se opakuje v každé poloze nejméně třikrát a největší zjištěná výchylka se zaznamenává. Hodnota zjištěná ve výši hlavy se zaznamenává, i když není větší než hodnoty zjištěné v ostatních výškách. Hodnoty zjištěné v místech končetin se zaznamenávají pouze v případech, kdy jsou větší než mezní. Měří se za obvyklých podmínek (tj. na pracovišti především za přítomnosti obsluhy). Přítomnost jiných osob mimo osoby konající měření, popřípadě obsluhu, je nutno z bezprostředního okolí vyloučit. Osoba konající měření se nesmí nacházet mezi zdrojem záření a měřící anténou. Měří se za nejnepříznivějšího, případně pravděpodobně nejnepříznivějšího režimu, který může při běžném provozu nastat. Určení tohoto režimu je nutno projednat s příslušným orgánem hygienické služby. Pokud ho nelze předem stanovit měřením, měří se při každém pracovním režimu daného zařízení. V případě zjištění hodnoty intenzity pole přesahující možnosti měřiče se měří při definovaně sníženém výkonu příslušného zdroje a změřená hodnota se přepočítá na plný výkon s uvážením, že výkonu je úměrná hodnota E2.
Doba expozice či pobytu se změří nebo zjistí podle účelu pobytu z pracovních výkazů, z údajů pracovních norem, technologických postupů, popřípadě popisu pracovní činnosti s přihlédnutím k vyjádření vedoucího pracovníka.
Protokol musí obsahovat:
- datum a místo měření;
- charakteristiku zařízení (název, typ, výkon, kmitočet, režim a dobu provozu, popřípadě druh vyzařujícího prvku a jeho další parametry) s vyznačením případného předchozího projednání výběru režimu s orgánem hygienické služby;
- jednoduchý náčrtek s označením míst měření, vzdáleností, výšek a zaznamenáním přítomnosti či nepřítomnosti obsluhy během měření;
- maximální hodnoty E, případně H a hodnoty ve výši hlavy; doba expozice, ozáření směnové, denní, průměrné (s uvážením případného ozáření pracovníka mimo pracovní dobu);
- použité měřící přístroje (s uvedením výrobního čísla a data posledního testování);
- závěry (s hodnocením a v případě pracoviště s návrhem na zařazení do příslušné kategorie podle části II přílohy).
1.3. Stanovení ozáření
Ozáření člověka v daném místě je charakterizováno součinem
2 2 2 2
čtverce intenzity pole v tomto místě E ve [V/m] nebo H v [A/m]
a doby t, po kterou na něho toto pole působí (v hodinách). Celkové
ozáření člověka za 1 směnu, resp. den je dáno součtem ozáření
v jednotlivých místech, kde se zdržoval. V případě pracovníka
se bere v úvahu také případné ozáření mimo pracovní dobu. Součet
se stanoví samostatně pro E a případně též H a v případě E se
ještě odliší součty pro jednotlivá frekvenční pásma. (Pokud toto
odlišení není proveditelné, musí se v dalším vycházet z hodnocení
v tom pásmu, pro něž jsou stanoveny přísnější hygienické požadavky.)
Takto se stanoví směnové, resp. denní ozáření v každém pracovním,
resp. kalendářním dnu. Průměrné směnové, resp. denní ozáření se
stanoví sečtením směnových, resp. denních hodnot (u pracovníků
za celý cyklus, tj. většinou za 5 pracovních dnů, u obyvatelstva
za kalendářní týden, tj. za 7 dní) a dělením počtem pracovních dnů,
resp. směn (tj. většinou 5) u pracovníků, popřípadě počtem
kalendářních dnů (tj. 7) u obyvatelstva. U pracovníků se v případě
ozařování i mimo pracovní dobu (směnu) ke směnovému ozáření přičítá
též ozáření ve zbývající části dne a až z tohoto součtu v jednotlivých
dnech pracovního cyklu se stanoví průměrné směnové ozáření. Pro vlastní
hodnocení se však v takovém případě použije teprve součet takto
zjištěného průměrného směnového ozáření a průměrného denního ozáření
za období nepracovních dnů.
Při hodnocení se kontroluje, je-li při uvažování průměrných směnových, resp. denních hodnot ozáření splněna podmínka
W W W W
E E E
---------- = [-----] + [-----] + [-----] +
W W W W
P resp. O E 0,06-3 E >3-30 E >30-300
max max max
W
H
+ [-----] ≤ 1.
W
H 0,06-3
max
kde hodnoty označené indexem max jsou stanovené nejvýše přípustné hodnoty ozáření
pro pracovníky (W resp. W ) nebo
EP HP
obyvatelstvo (W resp. W ). Současně se porovnává velikost
EO HO
nejvyšších zjištěných hodnot E, resp. H se stanovenými mezními
hodnotami E , H pro pracovníky nebo obyvatelstvo.
mezní mezní
Závěry s hodnocením se zapíší do protokolu. Nejvyšší přípustné hodnoty a mezní úrovně pole pro pracovníka a obyvatelstvo - viz též tabulka č. 1 a 2.
2. Pásmo velmi vysokých frekvencí (vvf)
Velmi vysokými frekvencemi se rozumí frekvence nad 300 MHz do 300 000 MHz, tj. vlnová délka ve vzduchu 1 m až 1 mm. V tomto rozsahu se úroveň pole vyjadřuje výkonovou hustotou [S] v miliwattech na cm2 [mW/cm2], popřípadě mikrowattech na cm2 [μW/cm2], přičemž 1 mW/cm2 = 1000 μW/cm2 = 10 W/m2. Ozáření se vyjadřuje součinem S v mW/cm2 a času t v hodinách [h] a označuje se WS.
2.1. Měřící zařízení
Do doby, než bude zavedeno používání jednotného měřiče výkonové hustoty, lze používat libovolný měřič, pokud je zaručena přesnost měření S do 30 procent a pokud je schválen hlavním hygienikem ČR. Testování měřiče se provádí jednou za tři roky. Ozáření WS se stanoví výpočtem nebo přímým měřením dozimetrem.
2.2. Obecné zásady měření výkonové hustoty
Platí obdobně ustanovení bodu 1.2. s těmito odchylkami:
- pokud není k dispozici izotropní širokopásmový měřič, provádí se v daném místě měření na všech pro posouzení důležitých kmitočtech (pásmech), vyskytujících se v dané oblasti a výsledky se aritmeticky sčítají, a to pro horizontální i vertikální polohu měřící antény (jde-li o anténu s převážně lineární polarizací). V případě rotujících primárních zářičů se zjišťuje pouze maximální hodnota (vhodným natáčením měřící antény);
- v případě pulsní modulace je rozhodující střední výkonová hustota, v protokolu je však nutno zaznamenat parametry pulsního režimu (šířka pulsu, opakovací kmitočet);
- v okolí zdrojů s otáčejícími se nebo sektorujícími anténami (vyzařovacími diagramy) se při hodnocení vychází z výsledků
měření v zastaveném stavu s uvážením koeficientů K
1
(pro pracovníky), resp. K (pro obyvatelstvo), které jsou
2
stanoveny touto vyhláškou. Do protokolu se zaznamenává i typ vysílací antény, její zisk, šířka svazku, polarizace a druh pohybu;
- pokud obsluha není nucena trvale stát nebo sedět přesně ve stejném místě nebo poloze vzhledem ke zdroji záření a pohybuje se ve výrazně nehomogenním poli (tedy blízko zdroje, např. u generátorů pro mikrovlnný dielektrický ohřev apod.), vychází se při hodnocení daného místa z průměrné hodnoty S získané alespoň z pěti měření (v daném místě, nad i pod ním, vlevo a vpravo od něj, avšak do protokolu se zaznamenává také maximální hodnota;
- je-li měřič NFM vybaven zvláštní anténou pro měření E v pásmu vvf, lze jej použít s tím, že odpovídající výkonová hustota se stanoví buď z grafu či tabulky, dodaných s anténou, nebo pomocí vztahu
2 2
2 E [V/m]
S[μW/cm ] = ----------, resp.
3,77
2 2
2 E [V/m]
S[mW/cm ] = ----------.
3770
2.3. Stanovení ozáření
Pro stanovení ozáření W platí přiměřeně ustanovení bodu 1.3.
S
s tím rozdílem, že čas t se násobí výkonovou hustotou S. Pro
hodnocení je rozhodující vztah W k nejvýše přípustným hodnotám
S
ozáření pro pracovníky W nebo obyvatelstvo W a dodržení
SP SO
stanovených mezních hodnot S . Nejvyšší přípustné hodnoty
mezní
a mezní úrovně pole pracovníka a obyvatelstva - viz též tabulka č.
1. a 2.
3. Kombinace pásem vf a vvf
V případě působení pole v místě, kde byly zjištěny úrovně příslušející pásmu vf i vvf, kontroluje se při hodnocení, je-li při uvažování průměrných směnových, popř. denních hodnot ozáření splněna podmínka:
W W W W
E E E
---------- = [-----] + [-----] + [-----] +
W W W W
P resp. O E 0,06-3 E >3-30 E >30-300
max max max
W W
H S
+ [-----] + [-----] ≤ 1.
W W
H 0,06-3 S
max max
Hodnoty označené indexem max jsou stanovené nejvýše přípustné
hodnoty ozáření pro pracovníky (W , W , resp. W ) nebo
EP HP SP
obyvatelstvo (W , W , resp. W ). Současně se porovnává velikost
EO HO SO
nejvyšších zjištěných hodnot E, H, resp. S se stanovenými mezními
hodnotami E , H , resp. S pro pracovníky nebo
mezní mezní mezní
obyvatelstvo.