III.
Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu u dovolání v trestních věcech
7. Z dosavadní judikatury vyplývá, že Ústavní soud v minulosti k problematice povinnosti vyčerpání dovolání v trestních věcech nepřistupoval zcela jednotně. V nálezu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) Ústavní soud uvedl následující. "Stěžovatel ve své věci nepodal dovolání [§ 265a a násl. trestního řádu (dále též "tr. ř.")], a tak muselo být postaveno mimo rozumnou pochybnost, zda vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, protože podle přesvědčení Ústavního soudu mohly být námitky obsažené v ústavní stížnosti účinně uplatněny v rámci některého z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. ... Za tohoto stavu, s ohledem na obsah napadených rozhodnutí a na tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, nemohl Ústavní soud dospět s žádoucí jistotou k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jak je má na mysli § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, protože za takové prostředky zákon považuje výhradně prostředky umožňující efektivní obranu proti zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Současná rozhodovací praxe o trestních dovoláních nedává záruku, že všechny případy, které Nejvyšší soud projednává z podnětu dovolání podaných obviněnými, jsou posuzovány z hlediska zachování ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud v některých rozhodnutích explicitně nepřipouští meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod)." V podstatě totožnou argumentaci Ústavní soud použil také v nálezu sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695). V obou případech tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou i přesto, že stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany svých práv.
8. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v několika usneseních. Například v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3407/11 ze dne 5. 12. 2011 [také usnesení sp. zn. IV. ÚS 430/11 ze dne 2. 3. 2011 (dostupné stejně jako všechna další zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)] Ústavní soud uvedl, že "Ústavní soud ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky, které prima facie naplňují některý z dovolacích důvodů dle trestního řádu. To proto, že jak z hlediska zákonné úpravy dovolacích důvodů, tak i z pohledu judikatorní praxe Nejvyššího soudu je zjevné, že požadavek Ústavního soudu na předcházející obligatorní dovolací přezkum byl by povětšinou formalistickým lpěním na využití zpravidla neefektivního opravného prostředku. Takový požadavek by navíc nevhodně oddaloval možnost ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů v těch případech, kdy stěžovatel pociťuje porušení kautel ústavnosti, aniž by současně měl za to, že v jeho věci existuje jakýkoliv dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b trestního řádu.".
9. Přípustností ústavní stížnosti s ohledem na (ne)vyčerpání dovolání v trestním řízení se Ústavní soud zabýval také v usnesení sp. zn. IV. ÚS 851/11 ze dne 18. 4. 2011, kde uvedl: "Je třeba podotknout, že dovolání v trestním řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který stěžovatel není, s ohledem na limitovaný okruh dovolacích důvodů, nezbytně povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat.". K uvedené problematice se vztahuje také usnesení sp. zn. II. ÚS 1707/09 ze dne 6. 4. 2012, kde Ústavní soud vyslovil tento názor: "Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je tak nutno dovolání považovat za poslední procesní prostředek ochrany práv pouze tehdy, lze-li v jeho rámci uplatnit námitky, které by bylo možno podřadit pod tzv. dovolací důvody.".
10. Dle usnesení sp. zn. III. ÚS 3394/10 ze dne 14. 2. 2011 je primárně věcí stěžovatele, aby posoudil, zda námitky, které má proti předchozímu rozhodování obecných soudů, lze efektivně uplatnit v dovolání nebo zda se může obrátit přímo na Ústavní soud. "V prvé řadě je třeba uvést, že z ustanovení § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") vyplývá, že dovolání je v těchto případech přípustným mimořádným opravným prostředkem, ovšem vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) nemusí být vždy "posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je přitom primárně věcí samotného obviněného, aby posoudil, zda námitky, které má vůči rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně), lze "efektivně" uplatnit v dovolání nebo zda se může obrátit "přímo" na Ústavní soud (zodpoví-li ovšem danou otázku nesprávně, může Ústavní soud jeho postup shledat jako "nevyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout)." Obdobně se Ústavní soud vyjádřil také v usnesení sp. zn. II. ÚS 1157/11 ze dne 17. 5. 2011.
11. Podřaditelností stěžovateli uplatněných námitek pod zákonné dovolací důvody se Ústavní soud zabýval např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3242/07 ze dne 28. 2. 2008, kde uvádí následující: "Jelikož založil ústavní stížnost z větší části na námitkách, které nejsou prima facie podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu, na vyčerpání tohoto opravného prostředku není přiléhavé trvat, jestliže by obdobné podání zřejmě k meritornímu dovolacímu přezkumu nevedlo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako přípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03).". V usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03 ze dne 5. 5. 2004 Ústavní soud uvádí, že "již opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně zákonem vymezených procesních a hmotněprávních vad, není však určeno k revizi skutkových a právních zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel buduje svou argumentaci v ústavní stížnosti na námitkách, které nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu, není namístě trvat na vyčerpání tohoto opravného prostředku, neboť jeho podání by zjevně nevedlo k meritornímu přezkumu. Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná.".
12. Podřaditelností stěžovateli uplatněných námitek pod zákonné dovolací důvody se Ústavní soud zabýval také např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 400/05 ze dne 7. 11. 2005, kdy Ústavní soud naopak po posouzení stěžovatelem uplatněných námitek uzavřel, že tyto námitky bylo podle názoru Ústavního soudu možné podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, stěžovatel tedy měl k dispozici další opravný prostředek v podobě dovolání a jeho ústavní stížnost tak byla posouzena jako nepřípustná. Obdobně Ústavní soud postupoval také v usnesení sp. zn. II. ÚS 1707/09 ze dne 6. 4. 2010. Ústavní soud také trval na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti v případě naplnění jiných dovolacích důvodů - například v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/05 ze dne 11. 4. 2005 [§ 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu], usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 (U 12/37 SbNU 747) ze dne 31. 5. 2005 [§ 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], usnesení sp. zn. I. ÚS 99/06 ze dne 19. 4. 2006 [§ 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu] nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012 [§ 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu].
13. Ústavní soud se tedy v usneseních uvedených pod body 11 a 12 fakticky zabýval podřaditelností stěžovatelem uplatněných námitek pod zákonné dovolací důvody a na základě svého vlastního závěru o nepodřaditelnosti uvedených námitek pod dovolací důvody podle § 265b trestního řádu konstatoval, že není namístě trvat na vyčerpání dovolání, a ústavní stížnost posoudil jako přípustnou (např. výše citovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03 nebo sp. zn. III. ÚS 3242/07). Naopak v jiných usneseních (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 400/05 a další, viz výše) Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli uplatněné námitky bylo dle názoru Ústavního soudu možné podřadit pod dovolací důvody podle § 265b trestního řádu, stěžovatelé měli k dispozici další opravný prostředek a jejich ústavní stížnost tak byla posouzena jako nepřípustná. Taková rozhodovací praxe, kdy Ústavní soud sám posuzuje (ne)existenci dovolacích důvodů a nahrazuje tak rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, se však jeví býti v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti.