VIII.
Obsahový soulad napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem
28. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty navrhovatele obsažené v návrhu a konfrontoval je s napadeným ustanovením, konstatuje, že návrh není důvodný.
29. Navrhovatel se svým návrhem domáhá přezkoumání kárného řízení NKÚ a zrušení napadeného ustanovení s tvrzením, že napadené ustanovení porušuje právo jednotlivce na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud je v rámci kárného řízení NKÚ postaven do role orgánu rozhodujícího v obou stupních kárného řízení. Navrhovatel má rovněž za to, že stávající úprava v zákoně o NKÚ porušuje princip dělby moci dle čl. 1 Ústavy, princip dvojinstančnosti řízení, čl. 82 odst. 3 Ústavy, dle jehož dikce není funkce soudce slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě, a absentuje zde procesní předpis, který byl upravoval postup Nejvyššího soudu při projednání odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ.
30. Hmotný i procedurální rámec kárné odpovědnosti prezidenta, viceprezidenta a členů NKÚ je obsažen v části šesté ("Společná ustanovení") v § 34 až 44 zákona o NKÚ. Ustanovení § 34 až 36 zákona o NKÚ jsou nadepsána "Kárná odpovědnost", § 37 a 38 "Kárná komora Úřadu", kárné řízení je soustředěno do § 39 až 43 a kárné opatření zahrnuje § 44 zákona o NKÚ.
31. Ústavní soud předesílá, že si je vědom úskalí, která úprava kárného řízení před NKÚ i rozhodování o opravném prostředku zvláštním senátem Nejvyššího soudu představuje, a to zejména s ohledem na skutečnost, že tato úprava nereflektuje existující kompetenční a procesní úpravu správního soudnictví po přijetí s. ř. s., zřízení Nejvyššího správního soudu, zrušení části páté hlavy třetí o. s. ř. ani úpravu obsaženou v zákoně č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, a do jisté míry rozumí pochybnostem navrhovatele z hlediska ústavnosti povahy, právní úpravy a kompetencí Nejvyššího soudu. Na druhé straně je ovšem zapotřebí akceptovat důvody, které vedly zákonodárce ke schválení napadeného ustanovení, neboť úprava kárného řízení má chránit jak NKÚ před zásahy zvenčí, tak řádný výkon kontrolní funkce zevnitř.
32. Tomu odpovídá definice kárného provinění uvedená v kárném řádu pro řízení před Kárnou komorou NKÚ ze dne 21. září 1993, kterým je "zaviněné porušení povinností vyplývajících kárně odpovědným osobám ze zákona o NKÚ, nebo jejich chování, jímž narušují důstojnost nebo ohrožují důvěru v nezávislost a nestrannost své osoby nebo NKÚ". Kárné řízení (zjištění odpovědnosti a uložení kárného opatření) provádí Kárná komora NKÚ, které předsedá prezident NKÚ (případně viceprezident) a jejíž další dva členy a jejich náhradníky jmenuje předseda Nejvyššího soudu z řad soudců tohoto soudu. Nejzávažnějším výsledkem kárného řízení může být návrh na odvolání člena, viceprezidenta nebo prezidenta NKÚ z funkce.
33. Za účelem objektivního posouzení celé věci Ústavní soud porovnal úpravu kárné (disciplinární) odpovědnosti členů ústředních kontrolních orgánů obdobných NKÚ v členských státech Evropské unie (dále jen "EU"). Bylo zjištěno, že ve zkoumaných zemích jsou úkoly obdobné NKÚ svěřovány orgánům různého typu. Britský úřad pro státní audit zpracoval v roce 2005 srovnávací studii o postavení těchto orgánů (National Audit Office: State Audit in the European Union. NAO Information Center, Heronsgate 2005). Z této rozsáhlé studie vyplývá, že neexistuje jednotná koncepce finanční a rozpočtové kontroly v zemích EU, a tato studie navrhla typologii zahrnující čtyři různé modely: v prvním případě jsou kontrolní orgány považovány za součást moci soudní (Francie, Itálie, Belgie, Portugalsko, Španělsko, Řecko), ve druhém za nezávislý kolektivní orgán stojící mimo základní trojí dělbu moci (Česká republika, Nizozemsko, Německo, Slovensko, Lucembursko, Evropský účetní dvůr), ve třetím jde o úřad nezávislý na vládě, v jehož čele stojí generální auditor nebo prezident (Estonsko, Polsko, Maďarsko, Velká Británie, Švédsko, Finsko, Dánsko, Malta, Kypr, Irsko, Lotyšsko, Litva), a ve čtvrtém o nezařaditelný typ (Rakousko, Slovinsko). Odlišné postavení těchto orgánů v rámci státního mechanismu, případně dělby moci, se projevuje též ve zkoumaném institutu kárné odpovědnosti. V případě orgánů soudního typu je konstruována určitá kárná odpovědnost v podstatě odpovídající kárné odpovědnosti soudců. V případě kolektivních orgánů však již existence kárné odpovědnosti nesleduje jednotnou linii.
34. Z kolektivních orgánů bez soudní pravomoci se českému modelu nejvíce blíží Německo, Slovensko a Evropský účetní dvůr. Zatímco český NKÚ je co do postavení a pravomocí srovnatelný se slovenským NKÚ, pokud jde o kárnou odpovědnost jejich členů, ta na Slovensku - na rozdíl od České republiky - není blíže upravena. V případě kárného provinění se postupuje dle pracovněprávních předpisů, pokud jde o funkcionáře, mohou být Národní radou Slovenské republiky za určitých podmínek odvoláni.
35. Ve Spolkové republice Německo je nejvyšším orgánem kontroly hospodaření a vedení rozpočtu Spolkový účetní dvůr. Kárná odpovědnost se řídí shodnými pravidly jako odpovědnost soudců nejvyšších soudních dvorů (§ 3 odst. 4 BRHG) a pro kárné řízení je příslušný Spolkový služební soud, což je zvláštní senát Spolkového soudního dvora. Spolkový služební soud se skládá z předsedy a dvou stálých přísedících, kteří musí být členy Spolkového soudního dvora, a dále ze dvou nestálých přísedících, kteří musí být členy Spolkového účetního dvora. Kárné řízení se řídí ustanoveními zákona o soudcích (§ 18 odst. 3 BRHG), služební soud jedná jako civilní senát (§ 61 odst. 4 zákona o soudcích) a jeho rozhodnutí jsou konečná (§ 62 odst. 1 DRiG).
36. Na úrovni EU je obdobou českého NKÚ Evropský účetní dvůr (dále jen "Účetní dvůr"), který je od svého zřízení v roce 1975 pověřen kontrolou plnění rozpočtu ES/EU. Základy disciplinární odpovědnosti stanoví čl. 286 odst. 6 Smlouvy o fungování EU, podle níž může být člen Účetního dvora odvolán ze své funkce nebo zbaven nároku na důchod nebo jej nahrazující požitky rozhodnutím Soudního dvora EU na žádost Účetního dvora, pokud shledá, že člen přestal splňovat podmínky nezbytné k výkonu funkce nebo neplní povinnosti vyplývající z jeho funkce.
37. Dále ke složení disciplinárních orgánů lze uvést, že příkladmo ve Francii jako disciplinární orgán pro soudce Účetního soudního dvora rozhoduje Vrchní rada Účetního soudního dvora, která se skládá z prvního předsedy Účetního soudního dvora, který jí zároveň předsedá, hlavního prokurátora Účetního soudního dvora, tří osobností, které vykonávají nevolenou funkci v oblasti, jež spadá do působnosti finančních soudních instancí, dále čtyři soudci Účetního dvora služebně nejdéle v pozici předsedy senátu a devět členů volených mezi soudci Účetního soudního dvora, poradci ve zvláštních službách a vnějšími zpravodaji. V Itálii má obdobné postavení a pravomoci jako NKÚ Účetní dvůr (jedná se o autonomní orgán soudního typu), který má vlastní interní kárný řád. O sankcích pak rozhoduje předsednická Rada Účetního dvora ve složení: předseda Účetního dvora, který jí zároveň předsedá, generální prokurátor Účetního dvora, místopředseda Účetního dvora nebo doyen z předsedů sekcí (senátů), čtyři osobnosti z řad profesorů práv nebo z řad advokátů s více jak dvacetiletou praxí (dva voleni Poslaneckou sněmovnou, dva Senátem) a deset soudců různé profesní specializace.
38. Z provedeného porovnání vyplývá, že srovnatelný systém, jako je v českém právním řádu, v rámci EU neexistuje, nicméně lze nalézt jisté shodné prvky jak ve Spolkové republice Německo, kde o kárné odpovědnosti rozhoduje Spolkový služební soud, tak v rámci EU, kde návrh na zahájení řízení podává sám Účetní dvůr a řízení vede Soudní dvůr EU, tedy soudní orgán. Pokud jde o složení orgánů rozhodujících o sankcích, je z platné úpravy ve Francii a Itálii patrno, že členy těchto orgánů jsou jak soudci, tak další osobnosti, přičemž předseda je jejich předsedající.
39. Pro posouzení věcného souladu napadeného ustanovení úpravy řízení o odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ s ústavním pořádkem je třeba z hlediska systémového vycházet z ústavně zakotvené nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) a soudce (čl. 82 Ústavy) a neslučitelnosti funkce soudce s dalšími funkcemi (čl. 82 odst. 3 Ústavy), v rovině individuální z práva na spravedlivý proces, které musí být zaručeno tomu, proti němuž se kárné řízení vede [čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
40. Jedním z podstatných znaků demokratického právního státu je ústavní princip nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy), přičemž dle ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jsou soudci povinni vykládat zákon podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.
41. Funkce soudce je veřejnou funkcí, soudce je povinen nenarušovat důstojnost soudcovské funkce a neohrožovat důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví (srov. § 74 odst. 1 a 2 a § 85 zákona č. 6/2002 Sb.). V čl. 82 odst. 3 Ústavy je výslovně uvedeno, že funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu a jakoukoliv funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný, přičemž prvou větu je třeba chápat jako demonstrativní výčet, jehož vymezení lze sice v souladu s druhou větou za středníkem rozšířit, nikoliv však zúžit. Listina pak obdobně stanoví v čl. 44 větě první před středníkem, že zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2 Listiny.
42. Ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu upravené v hlavě páté Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v hlavě čtvrté Ústavy zajišťuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Po obsahové stránce to znamená zajištění práva na projednání věci spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, dále zajištění principu rovnosti a kontradiktornosti řízení, principu nezávislosti a nestrannosti zákonného soudu a soudce, principu ústnosti a přímosti, poučovací povinnosti soudu a principu rozhodování bez zbytečných průtahů. Každá fyzická i právnická osoba má tedy v České republice ústavně zaručeno právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
43. Postavení soudců Nejvyššího soudu v rámci kárného řízení NKÚ jako orgánu rozhodujícího v obou stupních kárného řízení NKÚ vyplývá ze specifického poslání NKÚ jako nezávislého kontrolního orgánu, jehož existence vychází přímo z Ústavy (čl. 97), a tím i specifické úpravy kárné odpovědnosti a kárného řízení před NKÚ. NKÚ plní svoji funkci samostatně a není závislý ani na moci zákonodárné (parlamentu) ani na moci exekutivní (vládě) tak, aby byly eliminovány politické vlivy na jeho činnost. Bylo zcela na vůli zákonodárce rozhodnout o složení Kárné komory NKÚ i o tom, jaký soud bude rozhodovat o podaných opravných prostředcích, neboť primárním je především požadavek vrcholného a nestranného orgánu, který v případě Nejvyššího soudu byl splněn.
44. K tomu je třeba rovněž poznamenat, že v roce 1993, kdy byla úprava kárného řízení před NKÚ schvalována, byla kupř. kárná odpovědnost soudců upravena zákonem č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, přičemž s účinností od 1. ledna 1993 platilo, že o odvoláních rozhodoval, šlo-li o odvolání proti rozhodnutí kárného senátu vyššího vojenského soudu nebo vrchního soudu, kárný senát Nejvyššího soudu [ustanovení § 18 odst. 3 písm. b)]. Za stavu, kdy na jedné straně předseda Nejvyššího soudu JUDr. Otakar Motejl jmenoval za členy Kárné komory NKÚ dne 23. července 1993 JUDr. Pavla Kučeru a dne 24. listopadu 1993 JUDr. Karla Hasche, za náhradníka pak dne 23. července 1993 JUDr. Františka Púryho a předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Iva Brožová jmenovala náhradníkem dne 22. října 2009 JUDr. Jana Bláhu a na druhé straně jsou dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. ledna 2010 do 31. 12. 2010 členy zvláštního senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu soudci JUDr. Jiří Pácal, JUDr. Petr Šabata a JUDr. Vladimír Veselý, nelze bez dalšího dovodit ani případnou podjatost soudců Nejvyššího soudu. Lze proto uzavřít, že navrhovatelem tvrzené právo jednotlivce na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není porušeno, neboť členy Kárné komory NKÚ a členy zvláštního senátu Nejvyššího soudu nejsou titíž soudci.
45. Ústavní soud vychází z názoru, že úmyslem navrhovatele nebylo podáním návrhu na zrušení napadeného ustanovení zpochybnit nezávislost, nestrannost a spravedlivost soudců Nejvyššího soudu při rozhodování, ale toliko zpochybnit roli Nejvyššího soudu jako soudu rozhodujícího o opravném prostředku. I když je toto postavení Nejvyššího soudu výjimečné, nelze než uzavřít, že není protiústavní ani neporušuje princip dělby moci.
46. Navrhovatel tvrdí, že pokud se na rozhodování Kárné komory NKÚ v postavení správního orgánu podílí soudci Nejvyššího soudu (§ 6 odst. 3 kárného řádu NKÚ), mohla by tato úprava být v rozporu s čl. 82 odst. 3 Ústavy. I v souvislosti s další námitkou navrhovatele, zda je porušeno právo jednotlivce na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny v případě, že prezident NKÚ je na jedné straně navrhovatelem dle § 39 odst. 1 zákona o NKÚ a na straně druhé členem, resp. předsedou Kárné komory NKÚ rozhodující o kárném provinění dle § 38 odst. 2 zákona o NKÚ, Ústavní soud konstatuje, že řešení těchto otázek přímo nesouvisí s rozhodovací činností navrhovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona o NKÚ. Navrhovatel zde zpochybňuje ústavnost ustanovení, které návrhem nebylo napadeno. Ústavnímu soudu proto nepřísluší uvedené posuzovat. Nicméně v této souvislosti je třeba poznamenat, že není standardní úpravou, aby kárný žalobce současně vystupoval jako kárný soudce, a taková úprava by mohla za splnění určitých konkrétních podmínek být i v rozporu s principy chráněnými ústavním pořádkem.
47. Zbývá posoudit poslední vznesenou námitku navrhovatele, zda je absence procesního předpisu pro řízení u Nejvyššího soudu coby odvolací instance proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvujícím právo jednotlivce na spravedlivý proces, neboť jednotlivec nemá k dispozici procesní právní předpis, podle něhož může postupovat při své obraně. Navrhovatel v této souvislosti argumentuje, že užití trestního řádu coby procesního předpisu trestního práva pro kárné řízení coby řízení správní se jeví jako neadekvátní.
48. Exkursem do problematiky procesních předpisů pro kárná řízení lze uvést, že úprava kárného řízení se soudci, státními zástupci a exekutory je upravena v zákoně č. 7/2002 Sb., přičemž dle ustanovení v tomto zákoně uvedených je kárným soudem Nejvyšší správní soud (§ 3 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění zákona č. 314/2008 Sb.), a nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu (§ 25 zákona č. 7/2002 Sb.), čímž je umožněna subsidiární aplikace trestního řádu. Ustanovení § 21 citovaného zákona pak stanoví, že odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné. Zde je namístě připomenout, že úpravu kárného řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů ve vztahu k právu na odvolání v kontextu spravedlivého procesu (§ 21 zákona č. 7/2002 Sb.) Ústavní soud přezkoumával v nálezu ze dne 29. září 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (vyhlášen pod č. 332/2010 Sb.; dostupný též na http://nalus.usoud.cz).
49. Naproti tomu v posuzované věci kárnou odpovědnost zjišťuje a kárná opatření ukládá Kárná komora NKÚ dle ustanovení § 34 a násl. zákona o NKÚ. Ustanovení § 43 odst. 2 zákona o NKÚ pak výslovně stanoví, že proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ lze podat odvolání k Nejvyššímu soudu. Zákon o NKÚ přitom neobsahuje zvláštní procesní ustanovení pro jím zakotvené projednání odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ Nejvyšším soudem, pouze § 21 kárného řádu NKÚ umožňuje podpůrné použití ustanovení trestního řádu, a to pro kárné řízení před Kárnou komorou NKÚ. Pokud se tak navrhovatel v souvislosti s podáním předmětného návrhu odvolává na ustanovení § 224 odst. 5 trestního řádu, je si zcela vědom možného podpůrného použití ustanovení trestního řádu i pro řízení odvolací. Analogicky lze pak dovodit i možnost využití platné úpravy řízení ve věcech, kde zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů, i v řízení o odvolání vedeném Nejvyšším soudem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není jeho úkolem (jako orgánu ochrany ústavnosti) hodnotit vhodnost přijatého modelu pro řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ ani odbornou kvalifikaci soudců Nejvyššího soudu k rozhodnutí o odvolání, ale provést abstraktní kontrolu ústavnosti a posoudit, zda napadené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
50. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně dovodil, že státní moc - ve vztahu k normativním právním aktům zvláště pak moc zákonodárná - je ve své činnosti vedena příkazem proporcionality (přiměřenosti) a zákazem legislativní svévole. Východiskem je test ústavnosti napadeného právního předpisu, založený na postupném zkoumání splnění tří podmínek pro ústavněprávní akceptaci tohoto předpisu: vhodnosti (účelu), potřebnosti (nezbytnosti) a přiměřenosti (v užším smyslu). V rámci tohoto testu ústavnosti jde o posouzení toho, zda zvolený prostředek (zásah) je vůbec způsobilý dosáhnout zamýšleného cíle, zda neexistuje šetrnější prostředek, který by mohl vést k obdobnému efektu, a konečně, zda nedochází k přílišnému a nedůvodnému upřednostňování jednoho základního práva před právem jiným. Přitom musí platit, že čím intenzivnější zásah veřejná moc činí, tím silnější musí na tomto omezení existovat legitimní obecný zájem [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.)].
51. Účelem napadeného ustanovení je umožnit tomu, proti kterému se kárné řízení vede, podat odvolání, které má odkladný účinek, k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud má za to, že možnost podání opravného prostředku k Nejvyššímu soudu je jistě legitimním cílem a napadené ustanovení je způsobilé dostát požadavkům stanoveným čl. 1 a 4 Ústavy. Takovéto opatření je totiž schopno dosáhnout způsobilosti naplnění účelu (zamýšleného cíle), jímž je zajištění spravedlivého procesu a ochrana důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
52. Zkoumat je však dále třeba potřebnost zvoleného prostředku z pohledu jeho šetrnosti ve vztahu k základním právům, která jsou podle názoru navrhovatele porušena, tj. k porušení práva na spravedlivý proces. Z pohledu principu potřebnosti je v předmětné věci dáno racionální spojení mezi cílem a prostředky vybranými k jeho prosazení. S ohledem na povahu kárného (disciplinárního) řízení a možnou závažnost dopadu rozhodnutí Kárné komory NKÚ na kárně obviněné lze podání opravného prostředku k Nejvyššímu soudu chápat jako zcela legitimní právo kárně obviněných na opravný prostředek v rámci soudního přezkumu rozhodnutí Kárné komory NKÚ. Podání odvolání jako prostředku použitého k dosažení cíle (přezkumu zákonnosti rozhodnutí) je tedy prostředkem šetrným a nezbytným ve vztahu k zajištění práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy).
53. Z hlediska třetího kritéria, tedy kritéria přiměřenosti (v užším smyslu), újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Ústavní soud neshledal, že by napadené ustanovení v porovnání s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle neústavním postupem omezovalo právo toho, proti komu se kárné řízení vede, na spravedlivý proces či bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Zákonodárce byl povinen dbát na to, aby zvolený postup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.
54. Úpravě kárného řízení před NKÚ nelze upřít odlišnost od úpravy kárných řízení kupř. soudců, státních zástupců a exekutorů zákonem č. 7/2002 Sb. Tuto odlišnost lze ovšem vysvětlit jak specifičností postavení NKÚ, tak nereflektováním aktuální právní úpravy, což působí zdání její nekoncepčnosti. Nekoncepčnost však neznamená automaticky protiústavnost. Nelze mít za to, že pokud zákonodárce v souvislosti s přijetím zákona č. 7/2002 Sb. a s. ř. s., se zřízením Nejvyššího správního soudu a se zrušením původní úpravy v o. s. ř. (§ 250l až 250s) ve věcech rozhodování o nepravomocných rozhodnutích správních orgánů nezměnil rovněž úpravu kárné odpovědnosti prezidenta, viceprezidenta a členů NKÚ, jakákoliv jiná úprava kárného řízení není v souladu s ústavním pořádkem. Z hlediska třetího principu přiměřenosti (v užším smyslu) proto nelze, a to i v porovnání s úpravou kárné (disciplinární) odpovědnosti v ostatních státech EU, než konstatovat, že zvolená opatření jsou přiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, a to ochraně práva na spravedlivý proces osob, proti kterým byla podána kárná žaloba.
55. Ústavním soudem tedy nebylo zjištěno, že by napadené ustanovení princip proporcionality ve vztahu ke všem třem posuzovaným komponentům porušovalo ani že by v důsledku jeho aplikace došlo ke zneužití práva chráněného ústavním pořádkem.
56. Lze tak uzavřít, že veřejný zájem na zachování autority a nestrannosti soudní moci je chráněn tím, že o odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ rozhoduje zvláštní senát Nejvyššího soudu, tedy vrcholná soudní instance, garantující nezávislost a nestrannost soudu. K tomu lze dodat, že za stavu, kdy jako úpravu pravidel řízení o odvolání před Nejvyšším soudem lze analogicky využít platnou úpravu řízení ve věcech, kde zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů, je zcela na zákonodárci, zda s ohledem na zvláštní postavení NKÚ rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ upraví tak, aby odpovídalo posunu ve vývoji legislativy, který nastal od doby přijetí zákona o NKÚ, či ponechá stávající úpravu.
57. Vycházeje z naznačených hledisek ústavního posouzení dané věci, Ústavní soud nenalezl žádné argumenty, jež by odůvodňovaly vyhovění návrhu, ani neshledal rozpor napadeného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Proto návrh na zrušení ustanovení § 43 odst. 2 zákona o NKÚ v části "k Nejvyššímu soudu" podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holländer v. r.
místopředseda
******************************************************************